Je mi 67let a ve věznici jsem už 11,5 roku. Trpím epilepsií a nepobírám žádný starobní ani invalidní důchod. Venku nikoho nemám a také ve vězení nedostávám žádnou poštu ani telefon nebo balík. Nikdo mne čekat nebude. Ani nevím, kde budu bydlet a přátele nemám. A kam půjdu nejdřív, to ještě nevím. Nemám ani oblečení ani boty, abych mohl odejít z věznice. V den mého výstupu bych rád uvítal, kdyby na mě někdo čekal na vrátnici a pomohl mi oběhat úřady a vyřídit ubytování a finance. Já jsem od toho sezení očekával, že právě tam se dozvím, jak postupovat při propuštění.
