Jsou tu Velikonoce. Ježíš přijíždí do Jeruzaléma. Jede na oslu. Jaké štěstí pro nás, že dokonce i osel může přinášet Ježíše svému okolí. Tedy i my můžeme…
Vybavuje se mi onen známý příběh o muži, chlapci a oslu, jak jdou po cestě a potkávají různé kolemjdoucí. Nejdříve sedí na oslu muž a chlapec jde vedle nich. Potkají skupinku mladých žen, které se hned pohoršují nad tím, že muž nechává chlapce šlapat, zatímco on se pohodlně veze. Inu, prohodí se tedy a muž šlape vedle chlapce sedícího na oslu. Pak potkají skupinu starců a ti je začnou kritizovat, že prý co je to za výchovu, když mladý hoch si sedí a starý otec musí jít pěšky. Muž i chlapec se zastydí a oba pokračují pěšky vedle osla, když tu se objeví dvojice mladíků, kteří se jim začnou posmívat, že se v tom horku trmácejí pěšky, a přitom mají s sebou osla. Muž s chlapcem se zamyslí a pak skočí na osla oba. Monotónní cesta je pomalu začíná uspávat, když vtom je probere křik kolemjdoucí dívky: „Vy jste ale necitelní vůči zvířátkům. Což vám není líto ubohého oslíka?“
Když Ježíš vjížděl do Jeruzaléma, radostně ho vítaly zástupy lidí a vzdávali mu čest. Mnozí z nich však později volali „ukřižuj“. Ježíš jde k cíli a naplňuje své poslání bez ohledu na chválu či odsuzování. Je si vědom svého úkolu a statečně směřuje ke smrti a vzkříšení, aby nám dal věčný život. A v tomto světle jsou názory davu zcela nepodstatné.
Požehnané Velikonoce!
Autor: František Míček
