Paní Lenka (z důvodu ochrany soukromí používáme smyšlené jméno) byla v mládí sexuálně zneužívaná. Myslela si, že toto příkoří z minulosti zakope hluboko do svého nitra. Pochopila však, že to není cesta. Zatoužila někomu sdělit svůj příběh a už nic neskrývat. Přihlásila se do projektu Building Bridges a poprvé otevřela staré rány. Jejími posluchači byli nejen jiné oběti, ale především odsouzení muži, kteří si odpykávají trest za svůj zločin ve věznici. Nabízíme otevřené svědectví Lenky a její zkušenost s projektem restorativní justice, který Mezinárodní vězeňské společenství organizuje ve věznicích od roku 2014.
Stále zbývá několik volných míst do podzimního ročníku Building Bridges.
Vyplňte nezávaznou přihlášku ZDE.
V dětství jsem byla sexuálně zneužívaná svým příbuzným. Tím, že se tak stalo v útlém věku, nějak jsem tuto kapitolu svého života potlačila a docela obstojně se mi dařilo to neřešit a nevzpomínat. Nikdy jsem nevyhledala žádnou odbornou pomoc a i svým rodičům jsem toto malé tajemství prozradila vlastně teprve nedávno. Nikdy jsem s nikým nemluvila do hloubky o tom, co se přesně dělo, nebo jak mě to zasáhlo. Vlastně bych asi i ráda, ale nikdy jsem nevěděla jak začít, nebo co vůbec říct. Proto když jsme si na začátku projektu Building Bridges měli do obálky napsat nějaký záměr, napsala jsem: Chci konečně někomu vše říct se vším všudy.
Začátek projektu mi to však moc neulehčoval. Začali jsme se bavit o vině, o trestu a taky o odpuštění. Seděla jsem tam a říkala si: „Co? Jaký odpuštění? Vždyť já kvůli němu nebyla na tolika rodinných oslavách, na svatbách, na pohřbech. Já si kvůli němu nemůžu ani v klidu umýt vlasy se zavřenýma očima, abych neměla panickou hrůzu, že vedle mě někdo stojí a kouká na mě, a teď se tady jen tak bavíme o odpuštění?“ Zároveň jsem poslouchala příběhy ostatních a rostla ve mně zlost, jak je to všechno hrozně nespravedlivý. Měla jsem dojem, že teď je ten správný čas to vše říct, a tak jsem začala mluvit. Popisovala jsem to málo, co si z dětství pamatuju, a jaký dopad to pro mě má do dnešního života. A tak jsem to řekla! V očích ostatních jsem viděla pochopení. Řekla jsem i to, za co jsem se celá ta léta tak moc styděla. Tedy že jsem to nikdy nezastavila. Celých asi 7 let jsem nedokázala říct ne, ba naopak někdy jsem těm situacím, kdy jsme byli sami, šla i naproti, protože svým způsobem mi dával pozornost a lásku, která mi tolik chyběla. Uf. Fakt jsem to řekla. A nikdo mě neodsoudil. Cítila jsem obrovský pocit přijetí. Přijetí mě samotné, jaká jsem i s tím, co jsem právě řekla. Všichni mě chápali a asi i trochu obdivovali, jak jsem se s tím popasovala. A mně ze srdce spadl obrovský kámen. Seděla jsem ve věznici s pachateli trestných činů a cítila jsem se skvěle. Cestou domů jsem se ještě zastavila na jídlo a celou cestu si v autě hlasitě zpívala.
Příští sezení jsme se na začátku vrátili krátce k tomu, co v nás minulé sezení zanechalo. Jeden pachatel vedle druhého seděli zkroušeně s hlavami dolů. Jeden z nich říká: „Já jsem se před nějakou dobou rozhodl, že přestanu kouřit, ale po tvém příběhu jsem do noci chodil po chodbě tam a zpátky a vykouřil celou krabičku. Přemýšlel jsem nad obětí svého činu. Doteď jsem myslel, že tím, že jsem ji okradl, přišla jen o peníze, ale co když prožívá něco jako ty? Že se teď bojí každého rohu, že ji znovu někdo okrade?“ Druhý říká: „Nemohl jsem přestat myslet na to, jak se něco takového může stát. Strašně rád bych ti nějak pomohl, ale nevím jak. Je mi to moc líto.“ Vlastně mi bylo trochu stydno, když jsem říkala, jak mi po minulém setkání bylo skvěle a ulevilo se mi.
Dlouho to však netrvalo. Přišla totiž otázka od Gábiny, ředitelky MVS: „Co by vlastně mohl ten tvůj pachatel udělat, aby ti bylo lépe? Co by jsi od něj potřebovala?“ V hlavě mi okamžitě bez sebemenšího zaváhání blesklo, aby zemřel. Zaraženě jsem koukala do země, do očí se mi draly slzy a zakuňkala jsem: „Nevím.“ Tentokrát jsem nejela domů se zpěvem. Byla jsem vyděšená. Vyděšená ze své vlastní reakce. Co se to se mnou děje, že někomu přeji smrt? Jak je to možné? Kde se ve mně vzalo tolik zloby? Dalších 14 dní jsem bojovala sama se sebou. Nedokázala jsem přestat myslet na to, jak jsem špatný člověk, když někomu jinému přeji něco takového. Musela jsem se s tím na příštím setkání svěřit. A víte co? Znovu mě nikdo neodsoudil a nehodnotil, všichni to pochopili. Gábina mi vysvětlila, že je to normální, že jsem prožila něco, co se mi stát nemělo, a navíc za to pachatel nedostal žádný trest, takže je pochopitelné, že se zlobím a chci, aby nějaký trest dostal. A mně v tu chvíli něco došlo. To odpuštění, o kterém jsme se na začátku bavili, možná tak úplně není milodar pro něj, který si nezaslouží, když ani neprojevil žádnou lítost a sebereflexi, ale to odpuštění je hlavně pro mě. Já se tím totiž trápím, já v sobě nosím tolik negativní energie, kterou nosit nechci, a když mu odpustím, ta zlost pravděpodobně zmizí. A tak jsem začala pracovat na odpuštění. Já, která si na začátku říkala, že odpuštění ani náhodou.
Bylo by hezké, kdybych teď mohla napsat, že to tak opravdu dopadlo, já mu odpustila, všechny problémy zmizely a já žiju krásný a spokojený život. Tak to zatím není, protože cesta je daleká, ale díky Building Bridges jsem ji začala. Našla jsem si psychoterapeutickou pomoc, pracuji sama na sobě a slovo odpuštění už pro mě neznamená zlost, ale vysvobození.
Co je Building Bridges?
Účastníci se jednou týdně po dobu 8 týdnů setkávají uvnitř věznice s pachateli trestných činů z nesouvisejících případů. Pod vedením facilitátorů sdílí obě skupiny svůj příběh a hovoří na témata přijetí odpovědnosti za zločin, omluvy, rozpoznání falešné viny, náhrady za čin a odpuštění. Projekt má dle zkušeností pozitivní vliv na obě strany účastníků a pomáhá nastartovat proces uzdravení, nebo odpuštění. Letos projekt proběhne ve dvou věznicích ve Středočeském kraji.
Projekt Building Bridges je akreditovaný Ministerstvem spravedlnosti.Nezávazná přihláška k vyplnění ZDE.
Autor: Jitka Vrbová
