U příležitosti Evropského dne obětí trestných činů, který každoročně připadá na 22. února, představujeme projekt Building Bridges. Ten nabízí podporu lidem zasaženým trestnou činností a zároveň vede pachatele k pochopení dopadů jejich jednání. V rozhovoru mladá právnička Alena McClure přibližuje, jak program funguje a v čem konkrétně pomáhá obětem. Do letošního ročníku je možné se již přihlásit.
Jaké jsou podle tebe největší mýty o obětech trestných činů?
Jedním z hlavních mýtů, se kterými se setkáváme, je tvrzení, že sama oběť může za chování pachatele a že měla následky trestného činu řešit jinak – například incident ihned nahlásit a pokud možno při tom působit věrohodně, jako „skutečná oběť“. Jako nezúčastnění nejsme schopni plně pochopit, v jak velkém stresu se oběť bezprostředně po činu mnohdy nachází, a nedokážeme se do její situace vcítit. Pokud by nás samotné někdo přepadl, okradl, vyhrožoval nám či nás pronásledoval, pravděpodobně bychom nedokázali uvažovat zdaleka tak racionálně, jako když se na incident díváme „zvenčí“.
Jako pouzí pozorovatelé se však snažíme situaci analyzovat, vysvětlit a najít příčinu problému – abychom si udrželi představu o bezpečném světě, ve kterém se nám, pokud budeme dostatečně obezřetní, nemůže nic stát. Ve výsledku tímto přístupem činíme svět méně bezpečným nejen pro oběti trestné činnosti, které se pak často bojí se svým příběhem svěřit, ale i pro nás samotné.
Co oběti nejčastěji zažívají bezprostředně po trestném činu – nejen právně, ale lidsky?
Často slýcháme, že pokud se oběť s traumatickým zážitkem obrátí na orgány činné v trestním řízení, snaží se tím pachatele „očernit“ a ublížit mu. Takové případy mohou existovat. Naše zkušenost však spíše ukazuje, že situace mnoha obětí je opačná – trestní řízení se vůbec nerozběhne, pachatel není dopaden ani potrestán a v oběti zůstává pocit nespravedlnosti. To poukazuje na mezeru v systému, který si s oběťmi stále ještě neví zcela rady. Změna musí začít u chování jednotlivců, ať už z řad orgánů trestní represe, nebo v bezprostředním okolí oběti.
Oběti velmi často trpí panickým strachem svěřit se se svým traumatem. Mnohé z těch, se kterými se setkáváme, svůj příběh dosud nikomu nevyprávěly. Měly dojem, že by jim nikdo neuvěřil nebo že by byly označeny za „hysterky“. V programu Building Bridges se tento přístup snažíme zcela obrátit: vysvětlujeme, že odpovědnost za trestnou činnost vždy nese pachatel, a vytváříme otevřený a bezpečný prostor, v němž se oběti mohou svěřit i s tím nejhorším, co se jim kdy přihodilo.
V čem systém obětem pomáhá a kde naopak nejčastěji selhává?
Z hlediska nastavení systému má oběť – pokud chce – relativně široké možnosti, jak se zapojit do průběhu trestního řízení. Může například učinit prohlášení o tom, jaký vliv měl trestný čin na její život, nebo požadovat odškodné. Je však třeba dodat, že většina obětí netouží po účasti u soudu. Mnohem častěji žádají ujištění, že „jejich“ pachatel jim ani nikomu dalšímu už neublíží. To představuje pro české vězeňství a postpenitenciární péči skutečnou výzvu.
Jako pozitivní vnímám prosazování restorativních přístupů v rámci trestního řízení v posledních letech. Skvělou práci odvádějí neziskové organizace, které s oběťmi pracují a zasazují se o jejich lepší ošetření v průběhu trestního řízení. Krokem vpřed jsou také školení policistů, státních zástupců a soudců – právě v přístupu orgánů, které jsou s oběťmi v přímém kontaktu, máme stále co dohánět.
Téměř každý se někdy v životě stane obětí – ať už nám třeba někdo odcizí peněženku v MDH, nebo se stane něco vážnějšího. Co by měla oběť udělat jako první krok a co by rozhodně dělat nemusela, ale často má pocit, že musí?
Někomu, kdo se stal obětí trestného činu, bych doporučila svěřit se důvěryhodné osobě. Pro někoho to může být policista, pro jiného blízký člověk, psycholog či pracovník neziskové organizace. Je však klíčové, abychom na traumatický zážitek nebyli sami a nepřebírali na sebe falešnou odpovědnost za chování pachatele („jsem hloupá, neměla jsem si tu peněženku dávat do batohu, měla jsem dávat větší pozor, měla jsem ho/ji lépe odhadnout…“).
Pokud se rozhodneme svěřit blízké osobě, může nám pomoci situaci správně pojmenovat. Oběť nepotřebuje poučovat ani ukazovat řešení. Potřebuje především vyslechnout a podpořit. I když si někdy myslíme, že přesně víme, jak situaci vyřešit, vždy je na oběti, jaké formě podpory dá přednost.
Co naopak určitě dělat nemusí? Okamžitě se oklepat a jít dál, jako by se nic nestalo. Každý trestný čin narušuje pocit osobního bezpečí a soukromí. Ignorovat nepříjemné pocity nebo psychické stavy, které po takovém narušení mohou nastat, nepomáhá. Naopak to prodlužuje proces uzdravení. Stejně tak pokud na sebe bereme falešnou odpovědnost za chování pachatele, je velmi těžké osvobodit se od dalšího vlivu trestného činu na náš život.
Každoročně se potkáváš s oběťmi trestných činů v rámci projektu Building Bridges (setkávání obětí a pachatelů z nesouvisejících případů ve věznici). Je něco, co mají oběti společné?
Společných znaků je spousta, ale možná tím hlavním je, že všechny oběti jsou lidé, které každodenně potkáváme na ulici a nikdy by nás ani nenapadlo, kolik zla musely v životě prožít a vydržet. Obětí se může stát každý z nás, a i v našem okolí je pravděpodobně řada lidí, kteří se stali obětí trestné činnosti a vůbec o tom nevíme.
Oběti, se kterými se setkáváme, jsou často dlouhodobě poznamenané následky trestného činu – je to zážitek, který si člověk nese po zbytek života. Přesto však mají obrovskou vnitřní sílu a motivaci pracovat na sobě a odpoutat se od toho, co se jim stalo.
Můžeš ve stručnosti projekt představit těm, kteří ho neznají?
Projekt Building Bridges spočívá ve zhruba dvouměsíčním setkávání obětí a pachatelů nesouvisejících trestných činů. Účelem programu je vytvořit bezpečný prostor pro sdílení osobních svědectví obětí i pachatelů, ale také prostřednictvím dialogu mezi pachatelem a obětí otevřít prostor pro uzdravení oběti a zvýšení empatie pachatele.
Formou diskuze a osobních příběhů se postupně snažíme nahlédnout následky trestného činu pro život obětí a poukázat na problém přejímání falešné odpovědnosti ze strany oběti. Zároveň chceme poskytnout pachatelům prostor pro přiznání viny a pokání. Na závěr píší pachatelé i oběti dopis „svému“ pachateli či „své“ oběti (dopis neodesíláme), a pachatelé mají možnost předat obětem symbolické odškodnění. I ve ztížených podmínkách věznice mohou být nápady velmi kreativní. Naposledy například odsouzení pánové v Jiřicích upekli na závěrečné setkání čokoládovou buchtu, přestože předtím neměli žádné pekařské zkušenosti.
V čem projekt obětem podle tebe pomáhá?
V rámci projektu každoročně vyhodnocujeme jeho dopad na oběti a ukazuje se, že po absolvování programu mají lépe zpracovaný traumatický zážitek a jsou celkově psychicky stabilnější.
Za sebe však musím zdůraznit, že nejvýraznější posun vždy vnímám u jednotlivých účastníků osobně. Každý vstupuje do projektu s odlišnou „startovní čárou“ a posun u každého vypadá jinak – někdo pokročí jen o píď, jiný o kilometr. Přesto vnímám, že je projekt pro oběti obrovsky uzdravující. Jeho největším přínosem je, že vytváří bezpečný prostor pro sdílení velmi traumatické zkušenosti. Oběť nikdo nehodnotí, nekritizuje, nezpochybňuje a nenabízí nevyžádané rady. Zároveň se setkává s dalšími lidmi, kteří mají mnohdy podobnou zkušeností. Často se stává, že oběti zůstávají v kontaktu i po skončení projektu a z některých se stávají přátelé.
Pokud máte zájem se zapojit do Building Bridges, vyplňte nezávazný dotazník:
Alena McClure
Působí v Mezinárodním vězeňském společenství (MVS) od roku 2021 a prošla řadou programů zaměřených na pomoc odsouzeným, lidem po propuštění i jejich rodinám. V posledních letech se soustředí na pomoc obětem trestné činnosti, zejména prostřednictvím restorativního programu Building Bridges. Mimo své působení v MVS pracuje jako vědecká pracovnice na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnuje empirickému zkoumání fungování trestního systému.
Autor: Jitka Vrbová
