Přečtěte si upřímnou výpověď pachatele zapojeného do projektu restorativní justice, Building Bridges:
Momentálně si odpykávám výkon trestu ve Věznici Vinařice za trestné činy vloupání a krádeže, šet a půl letý trest. Ve výkonu trestu jsem potřetí a pokaždé za majetkovou činnost.
Kromu toho, že ve vězení chodím do práce, tak jsem se přihlásil do terapeutického programu TP kemp, kde jednou do roka probíhá projekt Building Bridges, setkávání obětí trestných činů s pachateli. Vedoucí projektu, paní Kabátová, mne požádala o sepsání mého příběhu.
Tento konkrétní trestný čin jsem vybral právě proto, že jsem se setkal přímo s obětí. V době, kdy jsem se živil tr. činností a má každodenní nutnost si opatřit drogu se stala denodenní rutinou, jsem se já a můj komplic po předchozm obhlédnutí objektu s byty v dopoledních hodinách vloupal paklíči do bytu.
Při prohledávání bytu jsem uslyšel šramot v zámku vchodových dveří bytu, kde měl hlídat komplic. Tak jsem se ukryl do temného koutu koupelny.
Pan Honza se vracel z procházky se svým psíkem, kterého měl uvázaného na vodítku, který mne zavětřil za přivřenýma dveřma koupelny.
Byli jsme oba vyděšení a strachy bez sebe, krom toho, já byl odhodlaný se nenechat chytit. Vyčkával jsem, co se bude dít. Jednu ruku jsem si zastrčil do kožené tašky, kterou jsem měl přehozenou přes rameno. Chtěl jsem dát najevo, že v ní mám zbraň, kterou použiju. Krom nářadí a planžet byla taška prázdná. První, kdo prolomil to tíživé ticho byl pan Honza otázkou, co zde pohledávám. Já s přidrzlým a výhružným v tu dobu mě vlastním odhodláním odvětil: „Co asi myslíš, kradu,“ a dál jsem stál a vyhodnocoval, co bude dál. Srdce mi bušilo a kolena se mi klepala. Po chvilce mne pan Honza požádal prý tak abych radši šel. Já, se srdcem v kalhotách a odholáním, pomalu opouštěl koupelnu.
Když jsem koupelnu opouštěl, tak pan Honza o pár kroků se strachem ve tváři poodstoupil, abych mohl okolo něho projít. Když jsem pana Honzu míjel, utrousil jsem letmou, tichou omluvu.
Ve stejném objetku bytových jednotek jsme později zanechali důkazy, které nás dovedli k usvědčení u soudu, kde byl předvolán jako svědek i pan Honza.
Pan soudce se krom vyptávání na podrobnosti událostí zajímal také o mé chování a dle mého objektivního pohledu, nepřímo nabádal poškozeného, aby potvrdil soudcovu domněnku, že jsem přímo ohrožoval, či použil verbální agresi.
Nevím proč, snad prožretelnost v danou situaci v bytě pana Honzy mne uchránila před odsouzením za loupežné přepadení.
I přesto, že jsem panu Honzovi vnikl do bytu za účelem krádeže, a tak narušil jeho soukromí a vyděsil ho svou přítomností a odhodláním, i přesto si zachoval slušnost a vylíčil vše tak, jak se to stalo.
Stačilo jediné slovo, které by si soud vykládal za zavádějící ve smyslu mohlo to tak být, a já seděl o spoustu let navíc.
Tento příběh mne přivedl na myšlenku se zapojit do programu Building Bridges.
Už lidem nechci nahánět strach!
účasník projektu Building Bridges
(jméno oběti bylo změněno)
