Dnes vám přinášíme druhý příběh z naší šestidílné série, příběh odsouzeného tatínka, jehož děti několik let po sobě dostaly vánoční dárky díky ochotným dárcům a projektu Andělský strom. Blíží se datum výstupu z výkonu trestu a tak přišel čas i reflexe a obav z toho, jaké to bude, až bude rodina zase pohromadě.
V této „covidové“ době to mají lidé ještě těžší než kdykoliv předtím. I moje děti musely s maminkou (mojí přítelkyní) opustit prostorný byt, kde několik let žily. Důvodem bylo to, že majitelka bytu ho chtěla zmodernizovat a prodat. Kvůli nedostatku peněz se tedy ještě před Vánoci nastěhovali do menšího. Snažil jsem se jim z vězení nějak pomoci a nabízel jim možnost bydlet u kamarádky, kde by děti měly každé svůj pokoj. Ale bylo to v jiném místě a museli by měnit školu a přišli by tak i o kamarády. Tak to nakonec nevyšlo.
Loňské Vánoce to byly jejich poslední Vánoce beze mě. Letos už budu s nimi, protože mi končí několikaletý trest. Je to příliš dlouho, než aby si děti pamatovaly, jaké to bylo, když jsem byl před lety s nimi. Asi jsem se jim odcizil a oni mně. Tolik si přeju jim nějak vynahradit ten ztracený čas… Ale bude to o to těžší, že s nimi nemůžu žít.
Když jsem přišel o první krůčky mé dcerky, nebo když jsem s ní nemohl jít poprvé do školy, protože jsem byl ve vězení – to už prostě nejde vrátit! Nebo když jsem nemohl jít s mým synem poprvé do první třídy a být u toho, když se raduje z prvního vysvědčení. Nejvíc mě bolí, že jsem s ním nebyl, když ho ve škole šikanovali a ubližovali mu za to, že má tátu ve vězení. Nemohl jsem mu na dálku nijak pomoci, když chodil ubrečený ze školy a potřeboval mě. A když mi plakal do telefonu a říkal, jak mu chybím, tak to bolelo i mě. Vím, že mu toto nejvíc ublížilo a zpřetrhalo nitky lásky, které ho ještě přitahovaly ke mně.
Nejhorší je, že syn nemá ani kamarády, kteří by mu pomohli v tom, co mu spolužáci prováděli. Neměl ve škole žádného ochránce, nikoho, kdo by se za něho postavil. Moc tomu nepomohlo, že je synek hubený a moc hodný, se srdíčkem na správném místě. Je hodně citlivý a úzkostlivý. V tomhle světě to není dobré.
Tehdy se mnou ještě mluvil po telefonu, ale pak jsem ho znovu zklamal ve výkonu trestu, protože jsem nedodržel sliby, co jsem mu dal. Tak nevím, jestli se to dá vůbec ještě nějak napravit! Cítíme oba velkou bolest.
U dcerky je to podobné – kdysi se mnou po telefonu mluvila víc, i přesto, že ani neví, jak vypadám. Když mě zavřeli, nebyl jí ještě ani rok. Je to pro ni takové neuchopitelné, když se mnou mluví, jsem pro ni vlastně cizí. Alespoň mám klid v tom, že ji nikdo nešikanuje a nosí domů dobré známky.
S blížícím se koncem trestu ve mně narůstá strach. Co když už k nim nenajdu cestu? A oni ke mně?!
Jsem tak vděčný, že existuje taková organizace jako je ta vaše – Mezinárodní vězeňské společenství – a projekt Andělský strom, který opravdu pomáhá zlepšit vztah mezi dětmi a odsouzeným rodičem.
Psal jsem Vám to tehdy před lety poprvé a píšu to zase, že až budu venku, zapojím se též a pomohu svým příspěvkem nebo dárkem na projekt Andělský strom, aby měly další děti radost.
Chci pomáhat, protože mám pořád v čerstvé paměti, jak na tom byla moje rodina předloni na Vánoce hodně špatně. Neměli na dárky a ani na stromeček. Děti i přítelkyně mi tehdy plakali do telefonu, že na vánoce žádné dárečky nedostanou. Nakonec dostaly dárky od Vás a od místní charity jim někdo přinesl stromeček. Bylo to pro ně jako dar od Anděla!
Jsem rád, že dobří lidé ještě existují a že vaše organizace pomáhá těm, na které se často zapomíná.
sepsal: odsouzený, jehož děti dostaly vánoční dárky díky projektu Andělský strom
