Alternativní vězeňský systém na principech restorativní justice a křesťanství APAC spoluzaložil v 70. letech brazilský právník a teolog VALDECI ANTONIO FERREIRA. Vloni na podzim jej přijel představit do Prahy na dvoudenní konferenci, kde nám poskytl tento rozhovor, který vyšel také v Katolickém týdeníku.
Jakou inspiraci jste v Praze našel?
Ocenil jsem, že jsem mohl nejen představit metodu APAC, která se dnes už kromě Brazílie uplatňuje v dalších 12 zemích, ale také seznámit se s programy v České republice a inspirovat se tím, jak to dělají jiní. Zaujala mě především zkušenost z tzv. „Otevřené věznice“ (zatím jediná v ČR funguje při Věznici Jiřice – pozn. red.). V Brazílii máme něco podobného, fungují tam věznice s uzavřeným, polootevřeným a otevřeným režimem zároveň, nikde ale není jen samostatný otevřený režim. To nás připravuje o takové možnosti, jako jsou zahrady, pěstování plodin či chov zvířat, jaké máte u vás v Jiřicích.
Oslovil vás prý také koncept specializovaného oddělení matek s malými dětmi, které funguje ve Věznici Světlá nad Sázavou?
Ano. Zaujalo mě hlavně tím, jak je uzpůsobené. My máme v ženských APAC věznicích také oddíly pro ženy-matky s jejich dětmi. Na rozdíl od vás ale nemáme prostor přizpůsobený dětem, aby si vůbec nevšimly, že jsou ve vězení.
Metoda APAC vznikla před více než 50 lety. Proč se nerozšířila a nedostala do povědomí dříve, když má tak skvělé výsledky?
Ani v Brazílii není tak známá. Je spousta profesí jako soudci nebo advokáti, kteří by se měli zajímat, ale o metodě APAC vůbec nevědí. Je to tím, že je Brazílie tak obrovská země, i tím, že nemáme dostatečně velký tým, který by metodu šířil a dělal osvětu. V neposlední řadě to také není moc zajímavé téma pro velká média, která raději píší o problémech a skandálech. Sociálně prospěšné projekty pro ně nejsou atraktivní.
S rozšiřováním této metody by ale mohla hodně pomoci křesťanská organizace Prison Fellowship International, která má členy ve 120 zemích světa včetně Brazílie a také Česka, kde k ní patří Mezinárodní vězeňské společenství, které mj. spolupořádalo tuto konferenci. Je to obrovská základna, která nabízí velké možnosti.
Vidíte po téměř padesáti letech zkušeností s touto metodou něco, co by se dalo zlepšit?
Určitě máme rezervy. Týká se to hlavně vězňů, kteří opouštějí brány věznic APAC. Máme pro ně projekt s názvem „Kráčíme vpřed“, je v pilotní fázi, ale má dobré výsledky a aktuálně na něj hledáme peníze. Další mezeru vidím v práci s oběťmi a jejich rodinami. Zde máme dílčí aktivity, ale žádný hlavní zaštiťující program ve všech buňkách APAC.
Proč jste se vlastně začal zabývat právě vězeňstvím?
Dokud jsem poprvé nenavštívil vězení, ani mě to nenapadlo. Začalo to tak, že jsem ve své farnosti vedl skupinu mladých lidí a dělali jsme divadlo. Psal jsem divadelní hry a chodili jsme hrát do azylů, nemocnic či různých sociálních zařízení. A pak jsme jednou vyrazili i do věznice. Po této první návštěvě jsem pochopil, že Bůh chce, abych pomáhal právě v tomto prostředí.
Když se nám po nějaké době podařilo založit první APAC ve městě Itaúna, myslel jsem, že mám hotovo. Jenže mi začaly chodit dopisy od vězňů, že by se také chtěli dostat do zařízení APAC. Neměl jsem je kam přijmout, takže jsem pochopil, že moje práce nekončí. Postupně jsem šéfování v Itaúně předal, protože jsem převzal vedení Prison Fellowship International v Brazílii, ale po 17 letech zde mi došlo, že jsem ponořený do byrokracie a operativy a že to není moje cesta. Tak jsem to zase předal a mojí třetí zastávkou se stalo mezinárodní centrum pro studium metody APAC.
Jak často přijdete do kontaktu s vězni?
Hodně často, ať už osobně, nebo on-line. V Brazílii je v tomto systému 68 zařízení. Některé jsou daleko, takže se tam dostanu dvakrát za tři, čtyři roky. Ale i tak mě tam všichni znají, všichni mě zdraví a chtějí mě obejmout. Je to pro ně hodně emotivní setkání. A pro mě také.
Vzpomínám si na jednu nedávnou zkušenost. Před pár měsíci jsem přijel do jedné věznice – do uzavřené části. Klučina na vrátnici mi otevřel, pak za mnou zamkl hlavní dveře, ale už neodemkl ty vnitřní. A řekl: „Vy opravdu existujete?!“ Objal mě a byl dojatý. Bylo to silné i pro mě. Sklonil hlavu a chtěl požehnat.
Jak důležitá je ve vaší práci modlitba?
Brazílie je většinově křesťanská země, což nám hodně pomáhá. Modlitba je zde přirozenou součástí života. Lidem v zařízeních APAC říkáme, že není povinná, ale nestává se, že by se nikdo neúčastnil. Každý den v sedm hodin se sejdeme na 30 minut, pomodlíme se, čteme z Bible, zpívá se a hraje na nástroje. Je to neuvěřitelné, ale děje se to ve všech zařízeních APAC v Brazílii ve stejnou dobu, takže všech 6 400 žen a mužů z APAC se ve stejnou dobu věnuje stejné duchovní činnosti.
Také každá návštěva končí tím, že se sejdeme v aule a společně se zpívá. Účastní se toho všichni „recuperados“ (uvěznění v terminologii APAC, doslova „ti, kdo se uzdravují“ – pozn. red.). Je to takové naše velké finále a hodně to na každou návštěvu zapůsobí.
Prý existuje i v APAC něco jako samotka.
V každé konvenční věznici existuje samotka, která je za trest. Odsouzení jsou tam leckdy ve tmě, bez jídla, často i týraní. My v APAC takovou samotku máme také. Když provádíme po věznici návštěvy, tak u ní končíme a sehrajeme divadýlko: říkáme, že tam zrovna někdo je, ale že dneska je docela v pohodě a není ani moc nervózní. Když pak otevřeme dveře, ukáže se, že je to kaple. Funguje to tak, že během dne může kdokoliv požádat, aby mohl na „samotku“. Může se tu usebrat, pomodlit se, zklidnit, být sám. Je to takový prostor ticha, vlastně opak toho, co se jinak ve vězení děje – všude je plno hluku, zvuků, pořád někdo mluví. Tohle je ale místo, kam se člověk může uchýlit.
Zbývá vám při všem vytížení čas i na sebe nebo svoji rodinu?
Mnoha věcí jsem se musel vzdát. Mám skvělou rodinu – pět sourozenců a mnoho neteří a synovců. Moc jsem si přál být otcem a mít děti a málem jsem se oženil, ale zjistil jsem, že nejsem stavěný na život v partnerství. Nebyl bych při své vytíženosti připravený na otázky „kam jdeš, kdy přijdeš“ atd. Nebyl bych šťastný a nikdy bych neučinil šťastnou ani druhou osobu. Jsou to těžká rozhodnutí. Uvědomuji si, že až umřu, nebude na světě nikdo, komu bude kolovat v žilách moje krev.
Vzdal jsem se i své profese – pracoval jsem v hutnictví, intenzivně, na směny. Toužil jsem postavit svým rodičům dům. Jednou si mě ale zavolal šéf a řekl mi, že sice pracuji dobře, ale u vstupních vrat se stále shromažďují rodiny vězňů a že mu to vadí. Nařídil mi, že se musím rozhodnout, a tak jsem odpověděl, že jsem se rozhodl a že mě může propustit.
Nikdy jsem nelitoval. Mário Ottoboni, zakladatel APAC, říkal, Pán Bůh je odměna. Člověk nesmí nikdy nic očekávat za to, co dělá. Skoro 39 let jsem vlastně pracoval jako dobrovolník – nikdy jsem nic neměl a nikdy mi nic nechybělo. Až v loňském roce jsem začal dostávat plat. Mít málo nám umožňuje žít život prostší a jednodušší, ale mnohem více naplněný.
Rozhovor byl zveřejněn v Katolickém týdeníku č. 5/2024.
Autor: Jitka Vrbová
