(27. dubna 2020)
Čtyři odsouzení z Věznice Jiřice šijí roušky již od konce března. Náš dobrovolník Martin Kabát je vyzpovídal, nafotil při práci a odvezl ušité roušky. Ty jsme předali potřebným: Armádě spásy, Alzheimer centru Praha, Jihoměstské sociální a.s., klientům Klubu 2 Ryby a dalším.
MK: Jak dlouho šijete a kolik jste zatím ušili roušek?
Cca měsíc a zhruba 3.000ks.
MK: Kolik vás šije?
Čtyři „kluci“.
MK: Jak jste se to naučili ?
Dali nám látku a hodili nás do vody. (smích) Nikdo z nás s tím neměl zkušenost, já a kolega jsme automechanici, třetí jezdí s bagrem a čtvrtej jezdí s kamionem.
MK: Co jste ve věznici dělali předtím?
Já jsem normálně zaměstnán ve firmě Mirakulum, dělám práci se dřevem a různé další činnosti. Teď do práce nechodíme, ve všem je od začátku panpidemie stopka, takže od té doby šijeme.
MK: Kolik času tomu zhruba každý den věnujete ?
Šest až osm hodin denně.
MK: Jaký z toho máte pocit, jaké to je být za šicím strojem, když jste doteď opravovali auta?
A: Když pomůžeme dobré věci, tak to dává smysl.
B: Je to namáhavý, hodně zdlouhavý a těžký.
MK: V čem?
Navlíkat jehlu. (smích)
MK: Dokážete si představit, že byste u toho zůstali I do budoucna?
Ani moc ne, nechceme to radši říkat ani doma, protože by nás určitě hned angažovali. (smích)
MK: Myslíte, že ty znalosti využijete dál ve věznici?
No to už děláme! (smích) Opravujeme ostatním i sobě.
MK: Je něco, co chcete vyřídit lidem venku ?
Ať se hlavně všichni držej, ať to co nejdřív skončí, ať na sebe lidi dávaj pozor a ať nosej ty roušky, když už je mají. 😊
MK: Jaké to pro vás bylo, když přišla pandemie? Jak jste to prožívali uvnitř věznice?
A: Pro mě osobně to bylo velmi těžké, protože moje maminka je nemocná a starší, a je v rizikové skupině. Bylo pro mě velmi težké, a pořád je, že jí nemohu nějak více pomoct, být jí oporou venku. Ona je doma zavřená a já nemůžu ani ven na vycházky, abych jí pomohl s prací kolem domu apod. Takže čekáme, jak na smilování, až budeme moct jít za blízkými venku a budeme jim moct pomoct. Můžeme spolu naštěstí každý den mluvit po telefonu, ale je to pro nás velmi těžké, že jsme tu teď bez možnosti vycházek. Pomohlo by mi například moc, kdyby jí někdo venku pomohl jen posekat trávník a zařídit běžné věci.
B: Já jsem tu krátce, takže cca půl roku nemám žádné možnosti návštěvy, žádný příjem peněz, žádnou práci, takže je to pro nás ponorka a stress.
A: Čekáme tedy s napětím a moc doufáme, že se brzo podaří alespoň nějaké vycházky atd.
Je skvělé, že ale v otevřené věznici můžeme pracovat “tady”, že jsme například i venku a máme možnost šít ty roušky. Běžní vězni, zavření na celách to mají mnohem náročnější a musí to být k zbláznění.
MK: Ješte se vrátím k tomu šití roušek. Děláte to proto, že vám to někdo nařídil nebo dobrovolně, z vlastního rozhodnuti? A jak probíhá organizace práce?
Je to naše dobrovolné rozhodnutí. Práci si i sami organizujeme. Když jeden den nemůžeme, druhý den si to nahradíme a tak.
Ostatní odsouzení (cca půlka šije, půlka ne) si z nás někdy dělají legraci, že jsme švadlenky a tak. Ale my v tom vidíme smysl pomoci, a že to ma význam. Jsou tu dva tábory. Jeden to bere, že jsme blázni, že to děláme zadarmo. Ale pro nás to má smysl a myslíme si, že je to třeba dělat. Nikdo nás nekontroluje a nikdo nám neříká kolik a jak máme udělat.
Ze začátku jsme měli problém s materiálem a neměli jsme samozřejmě ani šicí stroj. I diky MVS jsme dostali materiál a stroj.
Nezdá se to, ale ta práce je poměrně dost náročná. Když už to děláme dlouhé hodiny, tak nás z toho bolí oči a ruce. Je to velká piplačka.
A jak jsem zmínil, jsem automechanik a pracoval jsem na velkých strojích. Pro mě je i klíč 14 malej. A teď mám najednou navlékat jehlu. (smích) Ale naučil jsem se to a jsem za to rád, že to někomu pomůže.
MK: Do rozhovoru se přidala tisková mluvčí Věznice Jiřice a vedoucí oddělení výkonu trestu pro objekt “Otevřené věznice”, Mgr. Hana Prokopová:
Šití roušek je nová dovednost. Je skvělé, ze díky těmtom odsouzeným je rouškami vybavena naše věznice, vedlejší věznice, všechen personál a ještě teď můžeme pomáhat lidem venku.
Ačkoli jsou odsouzení často vnímaní jen jako ti lumpové a lemplové, které je potřeba někam zavřít, a kteří si zaslouží jen to nejhorší, paradoxně jsou to i oni, kteří teď pomáhají potřebným lidem kolem. Ve věznicích je mnoho nápomocných odsouzených, kterým záleží na změně i na pomoci druhým.
jazyková úprava textu: Bláža Kotrsová
