Paní A. neváhala pomoci člověku v nouzi a pak nečekaně někdo naopak obdaroval ji. „Kruh se uzavřel,“ komentuje svůj příběh, který prožila a pro nás sepsala. My jsme paní A. poprvé potkali ve věznici jako odsouzenou v rámci našeho projektu Příprava na propuštění. Na svobodě začala navštěvovat náš Klub 2 Ryby, kde s námi může být nadále v kontaktu a my jí můžeme být oporou. I přes životní překážky a zdravotní problémy zůstává optimistická a pomáhá jí také víra v Boha. Máme radost, že se jí daří a je nadějí i pro ostatní propuštěné klienty.
Jedu v autobuse. Je prosinec a venku je vlezlá zima. Všude je sníh. Chodníky lemují vysoké bílé sypké obruby. Prsty a tváře mne ještě štípou, a to už sedím ve vyhřátém autobusu. Rozhlížím se po okolí. Naproti mně sedí starší muž s obvazem na ruce. Na jeho obličeji a rukou je však znát, že nepatří k těm šťastlivcům, co by se na noc mohli přikrýt teplou přikrývkou. Dávám se s ním do hovoru. Muž vypráví svůj životní příběh, na jehož konci je jen práce načerno na stavbách. Výplatu měl hotově každý den na ruku a tak se životem nějak protloukal. Ale úraz všechno změnil. Mně se blíží výstupní stanice, tak sahám do peněženky a podávám mu stovku. „Jděte se aspoň dnes umýt a přespat v teple“. Své „děkuju“ téměř zašeptá. A já s poslední větou tohoto rozhovoru vystupuji z autobusu: „Neděkujte. Dávám jen to, co jsem kdysi dostala.“ Dlouze se pak dívám za autobusem a nezajímá mne osud stokoruny, ale pocit tepla, který mě hřeje u srdce.
O měsíc později sedím v teplé klubovně Klubu důchodců s kamarádkami a chystáme se vyrábět motýlky. Zvoní telefon. Jsem překvapená. Telefon si přece před každou akcí vypínám. Spěšně beru telefon a přebírám hovor. „Dobrý den, ještě pořád máte zájem o notebook?“ ozývá se mladý mužský hlas. Přitakávám. „Tak si pro něj hned přijeďte. Našel jsem vaši poptávku na internetu a líbila se mi nejvíce. Tak jestli teď přijedete, je váš.“ Rychle házím vše do ruksaku, beru příruční taštičku a letím na tramvaj. Je to přes celou Prahu, tak mi to chvíli potrvá. Předávka je domluvena na zastávce tramvaje. Přijíždím a vystupuji. Přistupuje ke mně neznámý a zdraví a ptá se, zda jsem to já. Po mém přikývnutí dostávám tašku s notebookem. „Ještě jsem Vám ho pročistil.“ Jsem šťastná, celá zářím. Jupí, konečně ho mám a raduji se v duchu. Ptám se, co jsem dlužná. „Nic, je to dárek,“ dostávám odpověď. „Tak děkuji,“ usmívám se. Jeho odpověď mne překvapila. „Neděkujte. Dávám jen to, co jsem kdysi dostal.„ Loučím se a odcházím. V očích se mi lesknou slzy. Tím se kruh uzavřel.
Autor: Klientka A.
