Dnes s vámi sdílíme rozhovor s Františkem Míčkem, zástupcem ředitelky MVS, který vyšel 17.5.2021 v online Magazínu Signály, a který s laskavým svolením zveřejňujeme.
Problematika vězňů, propuštěných, obětí trestných činů nebo třeba dětí vězňů není v České republice příliš známá. Přesto zasáhlo vězení do života mnoha rodinám, pro které nebývá snadné se přes tuto zkušenost přenést. Přečtěte si rozhovor s otcem Františkem Míčkem, který je zástupcem ředitelky Mezinárodního vězeňského společenství, sociálního hnutí postaveného na křesťanských základech, které pomáhá každému, koho se jakýmkoliv způsobem dotkl zločin.
Mohl bys přiblížit, co to je Mezinárodní vězeňské společenství a jaká je jeho historie?
Společenství vzniklo v Americe v roce 1976 a založil ho Charles Colson, jeden z nejbližších poradců prezidenta Nixona, kterého v souvislosti s aférou Watergate odsoudili do vězení. Do této aféry namočen nebyl, ale, jak se to ve vrcholné politice snadno stává, do něčeho jiného namočen byl, a proto pokorně trest přijal a nastoupil do vězení. Už před tím se však začal více zajímat o duchovní věci. Tuším, že to bylo v souvislosti se setkáním s křesťanem a zakladatelem firmy Philips, panem Philipsem. Ve vězení si pak všiml, že pobyt tam často nikam nevede, že je to takové od ničeho k ničemu, a napadlo ho, že by mohl vymyslet nějaký projekt, který by umožňoval vězňům, aby jim doba strávená ve vězení k něčemu byla, někam je posunula, aby se snižovala recidiva, aby se měli šanci změnit a třeba i uvěřit hlouběji v Boha. A proto tehdy založil vězeňské společenství, které se o pár let později rozšířilo do dalších zemí světa. V současnosti působí asi v 110 zemích. V České republice pracuje Mezinárodní vězeňské společenství od roku 2010 a ředitelkou je Gabriela Kabátová.
Jaké má Mezinárodní vězeňské společenství v Česku projekty?
Naše pobočka má asi patnáct projektů, které se zaměřují na pomoc jak obětem trestných činů, tak vězňům, rodinám obětí, rodinám vězňů a dětem vězňů. Projekty se zabývají třeba i prací s vězni před propuštěním, aby je připravily na přechod na svobodu a následně se pracuje také s propuštěnými. Ti se scházejí například v klubu Dvě ryby s našimi pracovníky a řeší své problémy, s nimiž bychom jim mohli pomoct. Pokud mají velké problémy s penězi, tak se pro ně zajišťuje i jídlo.
Myslíš, že je nějaká z těchto skupin nejdůležitější a zaslouží si nejvíce pozornosti?
Já si myslím, že musíme na prvním místě vždycky hledět na oběti, ale hned v závěsu za tím, ne-li na stejné rovině, je pomoc právě odsouzeným, protože ta je vlastně pomocí celé společnosti. Je pravdou, že máme v České republice druhou nejvyšší recidivu z celé Evropy. Před námi je, myslím, jenom Litva. Prosazování tak zvané restorativní justice, to znamená aby pobyt ve vězení neměl za cíl jenom ochranu společnosti, ale aby také docházelo k nápravě a změně smýšlení u odsouzených, má za následek klesající recidivu a navíc je to i finanční úleva pro stát. Pobyt za mřížemi je totiž hodně drahý.
Pro úplnost informací nám, prosím, ještě řekni, jaká je tvoje role v rámci Mezinárodního vězeňského společenství? A souvisí tato tvoje služba nějak s tím, že jsi premonstrát?
Ne, s premonstrátským řádem, kterého jsem členem, to nesouvisí, i když široký záběr máme. Máme tu nemocničního kaplana, vojenského kaplana, učíme a tak dále, takže do té spirituality se i služba v MVS vejde, ale není to něco, na co bychom se zaměřovali. Já jsem se k tomu dostal přes ředitelku MVS, Gabrielu Kabátovou, se kterou se znám dlouho, její manžel mě učil už na fakultě psychologii. Slovo dalo slovo a já se připojil ve chvíli, kdy sháněli pro projekt Vězňova cesta koordinátora, kterým jsem se následně stal. Tento projekt má za cíl nabídnout vězňům seznámení s evangeliem sv. Marka. V rámci tohoto kurzu je Ježíš představen jako odsouzený a jako vězeň, kterým opravdu po svém zatčení byl.
Myslíš, že se tvůj postoj jakožto křesťana a kněze k vězněným liší od toho sekulárního?
I kdybych nebyl kněz nebo řeholník, tak stejně jsem pořád křesťanem a ten základní postoj, který by měl křesťan mít, bych popsal příběhem o jednom biskupovi, který v Římě před mnoha a mnoha lety navštívil věznici a svou řeč k vězňům začal větou: „Víte jaký je mezi mnou a vámi rozdíl? Jenom ten, že mně na to ještě nepřišli.” Tím nemyslel nic konkrétního, ale myslel to tak, že všichni děláme nějaké chyby. V Bibli se říká, že i spravedlivý sedmkrát za den zhřeší. To, jestli tyto hříchy jsou malé, třeba že se na někoho na ulici zamračím, anebo větší, když třeba vykradu banku, to už je do velké míry dané výchovou, geneticky, prostředím, ve kterém jsem vyrůstal, a tak dále. Kdybych já měl v dětství stejné podmínky jako vězeň, který spáchal něco velkého, nemůžu s jistotou říci, že bych se do vězení také nedostal. Postoj křesťana vůči vězni by tedy nikdy neměl být povýšený nebo pohrdající. Tím nemyslím, že člověk, který křesťanem není, by tento pohled nemohl mít také, ale pakliže jsem křesťan, tak je to úplně samozřejmé.
Projevuje se nějak křesťanský základ ve fungování celého Mezinárodního vězeňského společenství?
Ono to celé vlastně z křesťanství vzešlo, protože už Colson byl hluboce věřícím člověkem a ten celé organizaci vtiskl tuto tvář. My jsme si vědomi toho, že kdyby vše záleželo jen na našich silách, tak to půjde hodně těžko nebo vůbec. Všechno svěřujeme do Božích rukou a přede všemi akcemi se modlíme.
Setkal ses někdy ve svém okolí s názorem, že vězněným by se nemělo pomáhat, ale měli by se jen trestat?
Určitě jsem se s tím setkal, ale ne příliš často a ta otázka nesměřovala nikdy přímo na mě, takže jsem nemusel reagovat. Ono je to vždycky těžké, pokud se stane něco v rodině. Já sám například vůbec nevím, jak bych se choval, kdybych byl táta od znásilněného a zabitého dítěte, jako je to popsáno v knížce Chatrč. Proto nemám právo ani odsuzovat ty, kteří setrvávají v tomto pohledu. Mrzí mě to, ale jsou to natolik těžké věci, že rozumím tomu, že se na to někdo takto dívat může. Mně pomáhá příběh Krista s dvěma odsouzenci na Golgotě, kde Ježíš jednomu říká: ještě dnes budeš se mnou v ráji. To mi potvrdili i někteří, kteří uvěřili v Boha ve vězení, že když se člověk dostane na úplné dno, je to pro něj šance se porozhlédnout po nových obzorech a zkusit nové cesty.
Mezinárodní vězeňské společenství organizuje také projekt Building Bridges, kde se setkávají oběti a pachatelé trestných činů. Kde podle tebe berou oběti sílu skutečně odpustit?
Tento projekt je založený na tom, že se spolu setkávají oběti s odsouzenými. Jde vždy o podobný trestný čin, například loupež, ale nikdy se nesetkávají ti, kdo někoho oloupili, přímo s tou konkrétní osobou, kterou oloupili. Ve chvíli, kdy se lidé setkávají tváří v tvář a vyslechnou navzájem celé své životní příběhy, tak je to jako když se rozsvítí v místnosti a najednou všechno vidíš v nových a jiných souvislostech. Do té doby vidím toho člověka jenom ve spojení s tím jedním zlým skutkem, který provedl, ale když se s ním pravidelně několik měsíců scházím a slyším jeho celoživotní příběh, vidím, z čeho vyrůstal a dozvím se například, že ho v dětství týrali jeho nejbližší, tak zjišťuji, že se na něj nemůžu tolik zlobit, že to, kým je, z něčeho vyrůstá. Na druhou stranu odsouzený slyší příběh oběti, kterou mnohdy zraní mnohem víc už jen prožitek toho, že se jí někdo vloupal do soukromí, než to, že přišla o nějaké peníze. A najednou se za své předchozí postoje začnou stydět oba a dochází ke smíření, slzám, objetí. Horší je to v případech znásilnění. Tam opravdu obdivuji ty ženy, které dokáží k odpuštění dojít, přestože ta bolest je provází dál a dál. Tam myslím, že už může pomoci jen duchovní síla.
Dokázal bys říci, co vězněné nejvíce trápí, co s tebou chtějí řešit?
Mě fascinuje, že mnozí z nich si dokáží uvědomit, že to, o čem si mysleli, že pomocí toho k něčemu přijdou, jim způsobilo spíše ztrátu, a že to následně vnímají jako slepou uličku a litují toho. Pak jde také o to, jestli je to bude vhánět do depresí a malomyslnosti, nebo jestli uvěří v to, že jim může být odpuštěno. Natočili jsme příběhy tří propuštěných, kteří našli ve vězení víru, a toto video určitě doporučuji ke zhlédnutí.
Proč se podle tebe vězni tak často do vězení opakovaně vracejí?
Podle mě proto, že ve vězení nezakusí nic, co by je přimělo změnit svoje myšlení. Spíše tamní pobyt vnímají jenom jako něco, co musí přežít. Souvisí to určitě také s tím, jak se s nimi jedná, a možná také s přeplněností věznic. Máme asi třicet pět věznic v České republice, dohromady je v nich asi 20 000 vězňů a tím jsme také někde na špičce Evropy.
Myslíš, že k tobě vězňové přistupují jinak, když ví, že jsi kněz?
Já bych chtěl ještě upřesnit, že do vězení nechodím z pozice vězeňského kaplana, ale jdu tam pouze tehdy, když mě tamní vězeňský kaplan pozve. Pak se tam můžu objevit jako kněz a nabízet svátosti, pokud například kaplan není knězem, nebo přijdu vyloženě jako pracovník Mezinárodního vězeňského společenství v souvislosti s projektem Vězňova cesta. V tom případě tam jdu už za konkrétními vězni, za tou skupinou, která prochází kurzem, a ti se se mnou už setkat chtějí. Kurz se skládá z osmi setkání, která probíhají jednou za týden jedno odpoledne, kdy se vězňové scházejí s naším dobrovolníkem a on je interaktivní formou seznamuje s Markovým evangeliem a pouští jim videa vězňů z Ameriky, kteří víru ve vězení našli.
Je v této oblasti nějaký rozdíl mezi ženskými a mužskými vězni?
Z toho, co jsem zažil, jsou ženy duchovním věcem více otevřeny. Například v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou má o kurz zájem velký počet žen, až to tamní kaplan nestíhá. Samozřejmě, že motivy, se kterými se vězňové a vězenkyně do kurzu hlásí, nemusí být nutně upřímné. Mohou se přihlásit proto, že je to pro ně jediná šance, jak se potkat s kamarádkou z jiného oddělení, nebo si někdo myslí, že mu to přilepší u pracovníků věznice. Ne všichni pak dojdou do konce kurzu, ale za ty, kteří dojdou, bych dal ruku do ohně, že je to opravdu zasáhlo. Nestanou se všichni věřícími, ale něco se v jejich životě a myšlení posune.
Mezinárodní vězeňské společenství se věnuje také dětem vězňů. Jakým způsobem dítě ovlivní uvěznění jejich rodiče?
V České republice je asi 35 000 dětí, které mají mámu nebo tátu ve vězení. Představuji si, že okolí dětem ten fakt předhazuje, a to je, myslím, musí hodně bolet. Když se pak srovnávají s jinými dětmi, tak myslím, že nějaký šrám na duši mají. Mohou se pak cítit znevýhodněné a mít méně motivace něco dělat, nevěří si, i když mají spoustu talentů a jsou šikovné a chytré. Kvůli tomu vzniká projekt Dream Academy, který je zaměřen na to, aby se děti setkaly s inspirujícími profesemi a mohly tím sami být povzbuzeny k nějakému směřování ve svém životě.
Máš nějaké přání, co by se mělo v České republice v oblasti vězeňství změnit?
Já mám takový skrytý sen a nevím, jestli k tomu někdy dojde nebo jestli je to vůbec možné zařídit. Když církev zřizuje nemocnice, školy a různá sociální zařízení, proč by se nemohl udělat pokus, že by církev nebo ekumenická rada církví zřizovala jednu věznici, která by byla dobře promyšlená a měla velmi sofistikované podmínky. Samozřejmě vše ve spolupráci se státními orgány. Jde mi o to, vytvořit takové prostředí, kde by všichni zaměstnanci měli ambice chovat se lidsky a slušně. Já mám rád inspektora Colomba, protože dokáže při usvědčení těch nejhorších vrahů s nimi stále mluvit slušně a respektovat lidskou důstojnost člověka i přesto, že udělal hrozné věci. Dokázal to, co říká Ježíš, totiž oddělit hřích od hříšníka, milovat hříšníka, ale nenávidět hřích. Tato noblesa nám podle mě chybí. Kdyby se podařilo vytvořit přátelštější atmosféru, tak si myslím, že by to mělo velký vliv na vězně, kteří se možná v dětství a v celém životě s hezkým prostředím a dobrou komunikací nikdy nesetkali. Nikdo není zcela špatný, v každém člověku je dobro i zlo.
Pokud by se čtenáři chtěli do pomoci zapojit, mají nějakou možnost?
Jistě, to by bylo moc fajn, kdyby se ozvali na jakoukoli mailovou adresu uvedenou na webu mvs.cz. Do jakéhokoli projektu se lze po nějaké komunikaci zapojit; projít školením a pomoct. Vše je buď v Praze, nebo v Brně, ale jistá forma spolupráce by se dala vykonávat v podstatě odkudkoli.
Klára Staňková
