Máme skvělou síť dobrovolníků a můžeme reagovat pružně, nebo dělat věci, které nejsou běžnou součástí naší práce, ale úzce s ní souvisí. Tato výhoda se nám potvrdila opět nedávno, když jsme mohli o víkendu dělat doprovod dospívající dívce, která již tři roky neviděla svoji odsouzenou maminku. Nikdo s ní totiž do věznice na návštěvu nechtěl jezdit, a tak musela vztah s mámou udržovat jen po telefonu. Návštěvu jsme domlouvali ve spolupráci s OSPOD a rodinou dívky. Jak návštěva probíhala? To popíše Anička Tužinčin z MVS, která dívku na návštěvu do věznice osobně doprovázela.
„Vyrazila jsem s dívkou ráno vlakem z Brna do Světlé nad Sázavou a před návštěvou jsme se ještě stihly projít a dát si oběd. Před jednou hodinou odpoledne jsme již byly před věznicí. Postupně se začali trousit další lidé, kteří mířili také na návštěvu. Setkání proběhlo v návštěvní místnosti a každá rodina měla malý stůl, u kterého seděla. V místnosti byl také malý dětský koutek, který posléze jedno malé dítko s maminkou využilo. Po chvilce čekání jsme se dočkaly a maminka dospívající dívenky dorazila. Se svojí dcerou se objímala a divila se, jak vyrostla. Bylo patrné, jak moc je ráda, že se můžou po tak dlouhé době vidět naživo a celé tři hodiny návštěvy se spolu držely za ruce. Měla jsem trochu strach, jestli nebudou tři hodiny dlouhé, ale velmi rychle utekly. Hodně jsme si povídaly. Jinak byla také možnost koupit si kávu v automatu, nebo drobné občerstvení v kantýně.
Dívka mamince vyprávěla zážitky ze školy, rodiny nebo o tom, jak tráví svůj volný čas. Také jsme se bavily o jídle, cestě vlakem. Odsouzená žena nám zase vyprávěla, jaký je pro ni pobyt ve vězení, jak ho prožívá, jaký má ve věznici režim. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že moc ráda plete a šije a je velmi vděčná za to, že může mít samostatný pokoj. Maminka se zajímala, co má M. na sobě za řetízky, dcerka jí ukazovala fotky z plesu a některé si mohla také vzít s sebou. A víte v kolik je večeře? V půl čtvrté!
Když se pomalu chýlil čas konce návštěvy, všímala jsem si, že občas někdo kolem nás brečí. Na závěr se všichni objímali a maminka měla slzy v očích. Musím přiznat, že jsem měla co dělat, abych také nebrečela. S odsouzenou maminkou se já mohu opět vidět při našem MVS programu Příprava na propuštění, který každý měsíc pořádáme a kterého se také účastním. Kdy se s ní ale uvidí její dcera? Věřím, že už to nebude tak dlouhá doba jako nyní. Jsem vděčná, že jsem mohla dopomoci k tomuto setkání a povzbudit obě v jejich těžké a náročné životní situaci.”
Autor: Anička Tužinčin
