Petr Jašek s námi zavítal v dubnu jako host do ženské věznice Světlá nad Sázavou, aby odsouzené povzbudil svým vyprávěním. Sám totiž zažil 14měsíční věznění v Súdánu. Prožil zde také fyzické násilí ze strany muslimských spoluvězňů kvůli své křesťanské víře. V podmínkách nejtěžšího vězení nakonec kázal pro desítky lidí ve vězeňské kapli a po omilostnění prezidenta se vrátil domů, kde pokračuje ve své misijní činnosti na pomoc pronásledovaným křesťanům.
Jak ses cítil, když jsi s námi vstupoval do věznice. Vybavily se ti nějaké vzpomínky?
Vzpomínky se mi samozřejmě vybavily, to se nedá vytěsnit, protože to, co jsem zažil, je poměrně silný životní zážitek, který se na člověku podepíše. I když jsou zde věznice mírumilovnější, tak mají společné prvky jako jsou uniformovaní dozorci, mříže. V Súdánu byl obrovský kontrast třeba ve vzhledu dozorců, kteří byli nažehlení a navonění, zatímco my jsme byli umounění, zbídačení. Ten rozdíl byl záměrný a tady je to podobné. Vzpomínky se mi vybavily, třeba i při pozorování detailů ve věznici.
Bylo ti to nepříjemné?
To vysloveně ne. Přijel jsem sem z nějakého důvodu, který je pro mě radostí, tedy, že sdílení mého příběhu může lidi tady povzbudit.
Můžeš říci ve zkratce svůj příběh, s kterým jsi do věznice za odsouzenými přijel?
Když jsem odjížděl z pracovní cesty v Súdánu v roce 2015 byl jsem zatčen. V tu dobu jsem měl za sebou již 15 let intenzivní práce v americké pobočce mezinárodní organizace Hlas mučedníků. Cestoval jsem asi 2x do měsíce i častěji do mnoha zemí, kde jsou křesťané pronásledováni. Člověk po čase přestane vnímat nebezpečí, které je s tím spojené a cesty se stávají rutinní, protože všechno jde podle plánu. Doma jsem vždy nechával kopie letenek i ubytování.
Zatkli mě na letišti, když jsem měl odlétat domů a byl jsem obviněn ze špionáže. Byl to šok. Cílem mé návštěvy v Súdánu bylo zdokumentovat zranění muže, který byl synem šejka. Měl být zabit, explodovala mu v ruce bomba, ale přežil a čekala ho operace, kterou mu měla naše organizace částečně hradit. Já jsem mu vezl peníze na operaci a to se naštěstí ještě podařilo před mým zatčením.
Ve vězení jsem pak strávil 14 měsíců, byl jsem odsouzen na doživotí. Začátky byly krušné. Zažil jsem slovní i fyzické násilí od muslimských spoluvězňů. Po 5 měsících pobytu ve vězení jsem dostal do ruky bibli, kterou jsem četl nonstop. Najednou jsem v ní četl úplně jinak než dříve.
Po 8 měsících jsem začal kázat ve vězeňské kapli. Moje uvěznění dostalo jiný rozměr. Už jsem se netrápil co bude, věděl jsem, že Kristus mě potřebujete mít teď a tady. Najedou jsem na vlastní kůži zažíval to, co zažívají pronásledovaní křesťané po celém světě a kterým jsem celá ta léta pomáhal. Díky aktivitě české vlády jsem byl omilostněn a mohl jsem se vrátit domů.
Jaký Petr se tedy vrátil ze Súdánu, jak to ovlivnilo tvůj život?
Je to samozřejmě negativní zkušenost. Hlavně ty začátky byla těžká zkouška. Byl jsem fyzicky vyčerpaný, psychicky nalomený. Často jsem ráno chodil po cele a dlouho si opakoval, že Kristus je moje radost a pokoj. Poté začne člověk přehodnocovat všechno ve svém životě – najednou vidí, že na něčem vůbec nezáleží a něčemu se má věnovat víc. Když člověk prožije intenzivní zkušenost, tak to ale neznamená, že bude do konce života žít jako svatý.
Když se vrátíte do normálního života, musíte řešit praktické věci a už třeba není tolik času na čtení bible. To řeším tak, že během cestování se ji snažím alespoň poslouchat v mluvené formě. Záleží také, do jaké míry člověk zůstává v Kristu. Pro mě jsou nejdůležitější tři věci – zůstávat v jeho slově, zůstávat ve společenství věřících lidí, protože jako solitér člověk vychladne a jako třetí zůstávat jako živá ratolest každý den v intimním modlitebním spojení s Kristem.
Jak často jezdíš do věznic se svým vyprávěním?
Kvůli mému pracovnímu vytížení je to spíše ojedinělé. Před covidem jsem navštívil asi 4 mužské věznice. Rád bych ale častěji zavítal do věznic s vámi. Teď už mohu s sebou vozit také svoji knížku, kterou jsem napsal a lidé si ji mohou přečíst. Ve Světlé o ni byl velký zájem.
Jak se ti s námi líbilo ve Světlé? Překvapily tě některé reakce od žen?
Žádná reakce mě vyloženě nepřekvapila. Vnímání toho, že je člověk za mřížemi, je podobná u mužů i žen. Možná ženy jsou citlivější, více vnímavé k detailům popisu uvěznění. Když vyprávím svůj příběh někde ve sboru, tak si nedovolím popisovat tolik detailů z věznění. Tady ale můžu, dává mi to větší svobodu popisovat detaily, protože odsouzení rozumí té situaci.
S jakým cílem svědectví vyprávíš?
Konkrétně zde ve Světlé jsem chtěl odsouzené ženy určitě povzbudit. On je trochu rozdíl v tom, když je člověk odsouzený za to, když něco spáchá, nebo když je odsouzený nespravedlivě, což většina křesťanů uvězněných za svoji víru takto cítí. Protože pracuji pro organizaci, která ve světě pomáhá pronásledovaným křesťanům, snažím se, aby si lidé u mého vyprávění uvědomili, jak obyvatelé v mnoha zemích žijí v nesvobodě a že je mnoho zemí, kde jsou křesťané a jejich rodiny za svoji víru pronásledováni, jsou jim usekávány ruce, nohy, ničeny plodiny na polích a stáda k obživě. Když toto lidé slyší, tak často mají slzy v očích a to je dobré znamení, protože to v nich vyvolává sounáležitost, tedy že patří k témuž tělu jako ostatní křesťané, jehož hlava je Kristus. Lidi to pak vede k tomu, že se za pronásledovanou církev modlí a to je velmi potřeba, nebo jim možná Duch Svatý řekne, že mají pomáhat ještě jinak.
Kolik je ve světě zemí, kde křesťané nemohou svoji víru svobodně vyznávat?
Těch zemí je skutečně hodně a počet se stále zvyšuje, hlavně kvůli rostoucímu počtu muslimských zemí. Naše organizace má široký záběr. Jsme členy Mezinárodní křesťanské asociace, takže máme možnost pomáhat lidem ve více než 70 zemích světa. Jsou to komunistické země jako Kuba, Vietnam, Čína, Severní Korea, pak muslimské země, těch je mnoho a nebo země, kde jsou radikální hinduisté jako třeba v Indii a tak dále. Vlastně nikde na světě neexistuje bezpečné místo.
My jsme v této nesvobodě žili za komunismu 40 let a já jsem to ve své rodině také zažil, protože můj otec byl evangelický farář a režimu se jeho činnost nelíbila. Až jako dospělý jsem si uvědomil, jak těžké to moji rodiče měli a zároveň, jak byli odvážní. A Pán Bůh mi připravil podobnou zkušenost.
Více informací o misijní organizaci Hlas mučedníků, která pomáhá pronásledovaným křesťanům ve světě ZDE.
Autor: Jitka Vrbová
Zdroj foto: MVS, archiv Petra Jaška
