Homo Homini Lupus (Člověk člověku vlkem)
Nejhorším nepřítelem člověka je člověk sám, to věděli už i staří Římané. Ovšem nejhorším nepřítelem nám není druhý člověk, ale my sami sobě. Vždyť nikdo mne nenutil dělat něco, čím si škodím, něco co mne sem dostalo – to vše jsem si způsobila sama a sama si teď za toto musím nést následky. Jak ráda bych to svedla na někoho jiného, ale to bych si opět lhala sama sobě – a to je jedná z věcí, kterou už nechci. Musím v tomto konečně dospět a uvědomit si, že svět není moje jeviště, ve kterém jen já vystupuji v hlavní roli, ale že jsem jen jedním z mnoha herců. Neboť život je tragédie, horor, komedie, satira, drama i love story, které píšeme všichni dohromady. Všichni jsme totiž autory, scénáristy, režiséry, herci, ale i kritiky svých a nejen svých životů. A je tedy jen na nás, jak tímto divadlem projdeme – zda pohoříme anebo se jednou budeme moci ohlédnout zpět a s hrdostí prohlásit: „Já tu žila a nemám se za co stydět!“
Je pouze na nás, jaký epitaf jednou bude na našem náhrobním kameni – zda bude znít:
„Ty naprosto zbytečně jsi žila a ostatním jen přítěži byla.“
Anebo:
„Zde leží naše babička, matka, dcera, jenž oporou nám vždy byla. Zde leží ta, již v srdci máme a na ni s láskou vzpomínáme.“
Pavlína (Světlá nad Sázavou, 27. 9. 2016)
