Gerry Johnstone:
Setkání mezi oběťmi a pachateli za účelem dialogu restorativní justice: přehled
Úvod
Moderovaná setkání mezi oběťmi a pachateli trestných činů za účelem dialogu restorativní justice, která se objevila a začala se v celém světě významně šířit od 70. let 20. století, jsou významným nově rozvíjeným prvkem v organizovaných způsobech, jimiž společnosti reagují na trestné činy. Tato setkání často mívají formu mediace mezi obětí a pachatelem: moderovaného setkání mezi obětí a pachatelem, jehož základními cíli je: (i) podporovat konstruktivní dialog o tom, jak trestný čin ublížil oběti a (ii) dosáhnout dohody na tom, co pachatel může a měl by udělat, aby napravil způsobenou škodu (McCold, 2008: 24). Myšlenky a principy, které stojí v jádru mediace mezi obětí a pachatelem, se objevují i v řadě dalších postupů, v nichž se setkávají oběti a pachatelé za účelem dialogu restorativní justice, a tyto postupy jimi byly do značné míry ovlivněny (tamtéž; Umbreit a Armourová, 2010). Patří mezi ně restorativní konference a soudní kroužky. Při konferencích se k obětem a pachatelům připojují další členové jejich „mikrokomunit“, kteří jsou také zainteresováni na výsledku a hrají i roli v přípravném procesu. V soudních kroužcích se setkává řada členů společnosti, sednou si do kruhu a jeden po druhém mají možnost vyjádřit svůj pohled na škodu, která byla způsobena, a na to, co je potřebné k tomu, aby byla škoda napravena. Jejich názory jsou pak sděleny řádnému soudu, který vynese rozsudek. Myšlenky a principy, které stojí v jádru mediace mezi obětí a pachatelem, se také překrývají s principy jiných metod intervence, jako je například projekt Sycamore Tree, v němž se za účelem restorativního dialogu setkávají oběti a pachatelé, kteří spolu „nesouvisejí“ (tj. oběti nejsou přímými oběťmi trestných činů spáchaných pachateli, s nimiž se setkávají). Stojí také v jádru projektu Building Bridges, nové metody intervence založené na základních myšlenkách projektu Sycamore Tree, který je upravený tak, aby ho bylo možné použít v celé Evropě. Tento článek vychází z projektu Building Bridges a jeho cílem je zasadit projekt do širšího kontextu setkání mezi oběťmi a pachateli.
Tento článek má dva cíle. Prvním je zlepšit chápání setkání mezi oběťmi a pachateli tím, že jejich vznik zasazuje do širšího kontextu rozvoje relativně nového zájmu zákonodárců a nového řešení této problematiky v posledních desetiletích. Jedná se o otázku dopadu trestného činu na blaho obětí; řešením je restorativní dialog v prostředí systému trestní justice. Druhým cílem je vysvětlit, v co nejširších pojmech, základní aspirace, cíle a metody setkání mezi oběťmi a pachateli, se zvláštním zřetelem na typy setkání, která jsou využívána v projektu Building Bridges: setkání mezi „spolu nesouvisejícími“ oběťmi a pachateli za účelem restorativního dialogu.
Oběti trestných činů, trestní justice a setkání
Dopady trestného činu na oběti
Výzkum dopadu trestných činů na blaho obětí je relativně nový jev. V hlavním přehledu tohoto výzkumu Shapland a Hall (2007) poukazují na řadu způsobů, jimiž oběti v důsledku toho, co se jim stalo, trpí – psychologicky, společensky, fyzicky i finančně. Přímým důsledkem je mimo jiné šok (relativně krátkodobý dopad), ztráta důvěry ve společnost (která může trvat i léta), pocit viny za to, že člověk trestnému činu nezabránil, fyzické zranění, přímá a nepřímá finanční ztráta, psychologické důsledky včetně strachu, hněvu a deprese, a u některých lidí i dlouhodobé depresivní důsledky, k nimž patří nespavost, úzkost a neustálé opakované prožívání události v mysli, a dále negativní společenské důsledky jako změny v životním stylu a vzhledu a vyhýbání se určitým místům a pociťované ohrožení a strach, že se člověk v budoucnu opět stane obětí (tamtéž: 178-9). Jednotlivé oběti trestných činů mají sklon prožívat některé nebo všechny z těchto důsledků v různé intenzitě a po různou dobu. V mnoha případech oběti dlouhodobě prožívají nižší míru životní pohody. Přesné dopady trestného činu na oběti se samozřejmě mohou případ od případu lišit. Tyto dopady také do jisté míry prožívají „nepřímé oběti“, jako členové rodiny, přátelé a kolegové přímé oběti (tamtéž: 179).
Tento „empirický“ popis dopadu trestného činu na jeho oběti je možné prohloubit, když se podíváme na to, proč je situace, kdy se člověk stane obětí, tak zneklidňující. Zde je možné výsledky empirických studií spojit s úvahami filozofičtějšího charakteru. Jonathan Wolff tvrdí, že skutečnost, že při spáchání zločinu jedna lidská bytost poruší práva jiné, znamená velký rozdíl v tom, jak ho oběť prožívá (2011: 114). Ukazuje, že když se na věc díváme zvenčí, pak i když trestný čin dozajista způsobuje škodu, tato škoda často není viditelná: například oběť vloupání může zažít větší narušení svého života a finanční ztrátu v důsledku jiných událostí (jako třeba kvůli prasklé vodovodní trubce) a dokonce i oběť poměrně závažného trestného činu – jako třeba ozbrojeného přepadení na ulici – může utrpět mnohem vážnější poranění při sportu. Avšak to, kvůli čemu je trestný čin tak znepokojující, je fakt, že při něm dochází k útoku na lidské „já“, které u obětí často vyvolává „pocit spáchaného násilí, a dokonce pokoření a hanby“ (tamtéž: 115). Zneklidňující aspekt trestného činu je spojen se skutečnosti, že ho lidé často prožívají jako ponižující událost, která snižuje jejich statut (tamtéž: 116). Podobně i Lynne Hendersonová ve svém klasickém pojednání The Wrongs of Victim’s Rights (Co je poškozeno na právech obětí) tvrdí, že oběti často prožívají trestný čin jako útok, nejen na svůj majetek nebo tělo, ale i na svou osobnost (1985: 956-7).[1] Tím, že pachatel ovládá životy svých obětí, říká Hendersonová, podkopává pocit kontroly a autonomie. To vytváří pocit bezmoci, ztrátu pocitu kontroly nad vlastním osudem a nedostatek bezpečí (tamtéž: 958). Člověk, který byl kdysi ve světě jako doma, nyní svět vnímá jako děsivé nebo lhostejné místo (tamtéž: 959).
Howard Zehr, jeden ze zakladatelů restorativní justice jako praktického i teoretického oboru, čerpá z takovýchto vyprávění a vyvozuje, že když se člověk stane obětí zločinu, je to hluboce traumatická událost, protože u oběti poškozuje pocit autonomie, řádu a propojení (Zehr 2005, 19-32). Zehr analyzuje prožitek obětí pomocí dvou fází: prvotní fáze dopadu a fáze zpětného odrazu (rozpoznává ještě třetí fázi, fázi uzdravování, kterou procházejí některé oběti, které mají to štěstí, že jsou jejich potřeby naplněny). Ke každé fázi patří změna v emocích oběti, jejím sebeobrazu, pohledu na svět i ve vztazích s jinými. V prvotní fázi dopadu má oběť sklon být „zcela zahlcená pocity zmatku, bezmoci, hrůzy a zranitelnosti“ (tamtéž). Ve fázi zpětného odrazu ztrácejí tyto pocity na intenzitě a jsou nahrazeny méně intenzivními, ale mnohem déle trvajícími pocity hněvu, viny, úzkosti, obav, hanby a pochybností o sobě (tamtéž: 20–2). Zehr tvrdí, že zatímco reakce, které popisuje, se nejvýrazněji projevují u obětí násilných trestných činů, objevují se i u obětí činů, které považujeme za méně závažné (tamtéž: 24). Všechny trestné činy, říká, oběti prožívají jako útok na osobu.
Oběť a trestní justice
Toto uznání dopadu trestného činu na blaho obětí se rozvíjí ruku v ruce s dramatickým rozvojem služeb poskytovaných obětem zločinů v posledních desetiletích (Mawby, 2007; Williams a Goodman, 2007; Dunn, 2007; Zweig a Yahner, 2013). Dnes existuje celá řada organizací z veřejného i dobrovolného sektoru, které obětem nabízejí podporu, radu, poradenství, informace a další formy intervence navržené tak, aby jim pomohly zvládnout situaci a vzpamatovat se ze znepokojující situace. Většina lidí, kteří se snaží poskytovat pomoc obětem, má vytvořené vztahy s úřady, které si spojujeme se systémem trestní justice. Snaha o zmírnění škodlivých dopadů trestného činu na oběti navíc pomalu ale jistě proniká i do práce samotných orgánů činných v trestním řízení (viz Mawby, 2007). Právě tímto druhým fenoménem se zde budeme zabývat detailněji.
V jádru reakce moderních společností na spáchání trestných činů stojí „systémy trestní justice“ a orgány činné v trestním řízení. Není to jedna formální instituce. To, co označujeme jako „systémy trestní justice“, jsou obvykle koordinované aktivity mnoha různých, převážně státních úřadů (včetně, avšak ne výlučně, policie, státního zastupitelství, soudů, vězeňské služby a probační služby), které spolupracují, aby omezovaly trestnou činnost a reagovaly na ni. Při plnění této funkce systémy trestní justice pracují v rámci procedurálních hranic, které mají zajistit, že podezřelí i pachatelé budou chráněni před chybným odsouzením, nespravedlivým trestem a dalšími formami špatného zacházení.[2]
S ohledem na to, co bylo řečeno v předchozí části o škodlivém dopadu trestných činů na životy jejich obětí, kladou někteří lidé otázku, zda systémy trestní justice dělají něco pro to, aby tyto škodlivé dopady zmírnily (Orth, 2002). Obvyklý závěr zní, že ve skutečnosti dělají jen málo pro to, aby napomohly uzdravení obětí. Mnozí dokonce tvrdí, že systémy trestní justice situaci obětí ještě zhoršují, protože ke škodám, které už oběť utrpěla, přidávají další trápení (viz např. tamtéž; Alvazzi del Frate, 2013: 416; Booth a Carrington, 2007: 406; Dunn, 2007: 267; O’Sullivan, 2013: 12; Rock, 2007: 51; Sanders a Jones, 2007: 282). Proto jsme v několika posledních desetiletích byli svědky soustředěného úsilí o reformu systémů trestní justice, aby se z nich staly instituce, které dělají více pro to, aby pomohly obětem zotavit se. Vláda Spojeného království si dokonce dala za cíl postavit oběť do středu trestní justice (Rock, 2004). Jeden z problémů, kterým čelí ti, kdo se snaží o to, aby trestní justice více napomáhala zotavení obětí, je to, že myšlenka, že součástí funkce trestní justice by měla být i pomoc obětem zločinů při zotavování z následků, byla ještě před několika desetiletími nepředstavitelná.[3] Chceme-li to vysvětlit, musíme si říct něco málo o koncepci zločinu a povaze trestní justice jako společenské instituce.
Na začátek se můžeme podívat na fakt, že lidé dělají spoustu věcí, kterými škodí druhým. Většinu těchto „zranění“ však považujeme za soukromé záležitosti. Pokud se domníváme, že jsou dostatečně závažná na to, že by poškozené straně měla být poskytnuta právní pomoc, náprava je obvykle zjednávána prostřednictvím „soukromého práva“.[4] Aby mohla poškozená strana takovou pomoc využít, musí sama iniciovat právní kroky a být připravena nést jejich náklady. Pokud soud vynese rozsudek, který stanoví, že to, co se jí stalo, bylo opravdu z hlediska zákona špatné, pak odškodnění bude obvykle mít formu peněžní kompenzace. Poškozená strana se může v kterémkoli bodě tohoto procesu rozhodnout, že již dál nebude v procesu pokračovat. Může se tak rozhodnout například proto, že dojde k závěru, že nechce riskovat finanční náklady a další břemena soudního procesu, nebo jí pachatel nabídne urovnání. Ústřední funkcí institutu soukromého práva je zajistit, aby ti, kdo utrpí přímou škodu v důsledku protiprávního jednání jiných, od nich obdrželi něco prospěšného (obvykle peníze jako kompenzaci za utrpěnou škodu).
Účel trestní justice je zcela jiný. Ze všech škodlivých činů, které existují, jsou některé definovány jako zločiny a jsou i takto řešeny. Tím, že společnost některé škodlivé činy definuje jako zločiny, říká, že takové jednání považuje za přečin proti celé veřejnosti. A pro nápravu tohoto zla jménem veřejnosti podnikne systém trestní justice právní kroky proti domnělému pachateli. Pokud je tento člověk navíc shledán vinným, systém trestní justice ho jménem veřejnosti potrestá. Orgány činné v trestním řízení zahájí tento proces a ponesou jeho náklady. Orgány činné v trestním řízení si také vyhrazují právo rozhodnout, zda budou v tomto procesu pokračovat, změní obvinění vznesená proti domnělému pachateli atd. Klíčovým bodem je to, že kroky trestní justice jsou podnikány jménem celé veřejnosti. Jakékoli pozitivní prvky, které se na základě těchto kroků dotknou přímých obětí činu, který považujeme za „zločin“, jsou čistě podružné. Přinést prospěch „přímým obětem zločinů“ není ústřední funkcí trestního zákona.
Je samozřejmě možné držet se striktně takovéhoto konceptu funkce trestní justice, a přesto trvat na tom, že s oběťmi by se mělo v systému trestní justice zacházet dobře. Oběti se dostávají do kontaktu s orgány činnými v trestním řízení mnoha způsoby, například když ohlásí trestný čin nebo když vystupují jako svědkové v trestní kauze. Zvláštní dopad na ně mají také určitá rozhodnutí, jako například rozhodnutí o předčasném propuštění někoho, kdo proti nim spáchal trestný čin. Za těchto okolností bychom čekali, že „solidní“ systém trestní justice se bude k obětem chovat s úctou, například tím, že s nimi bude jednat citlivě, když oznámí zločin, poskytne jim v soudní budově samostatnou čekárnu, bude je informovat o tom, že pachatel má být propuštěn na svobodu, aby ho nečekaně nepotkaly na ulici, a tak dále. Lidé, kteří v posledních desetiletích bojovali za „reformu přístupu k obětem“, říkají, že systémy trestní justice často tyto standardy nesplňují, což vede k tomu, že systém trestní justice obětem spíše ubližuje, než aby jim pomáhal, a že jsou zapotřebí reformy, aby se systémy trestní justice k obětem stavěly přívětivěji. Výsledné reformy pomohly k výraznému zlepšení této situace.
Takové reformy nevyvolávají kontroverze. Přesto od 70. let šly některé skupiny hájící práva obětí ještě dál a začaly obhajovat právo obětí účastnit se procesů trestní justice. Oběti byly popisovány jako „zapomenutá strana“ v systému trestní justice (Wemmers, 2009: 395) a jejich obhájci prosazovali, aby se obětem nedostávalo jen „lepších služeb“, ale aby měly i právo výrazněji se podílet na procesu rozhodování. Hlavním příkladem jedné reformy, za kterou se vedla kampaň, a to s jistým úspěchem, je reforma, která dává obětem právo předložit ve fázi vynesení rozsudku prohlášení o dopadu (viz Erez a Roberts, 2013: 257 a násl.).
Takové navrhované (a realizované) reformy jsou podloženy celou škálou argumentů, které uvidíme, když se blíže podíváme na prohlášení o dopadu, které nabízí oběť. Pro některé je účelem prohlášení o dopadu na oběť snaha napravit nerovnováhu, k níž dochází ve fázi vynesení rozsudku. V této fázi, tvrdí obhájci práv obětí, se soudní autorita dozví hodně o okolnostech – včetně polehčujících okolností – týkajících se pachatele, ale nic o tom, jak zločin poškodil život oběti. To prý často vede k nespravedlivě mírným rozsudkům, které jsou vůči pachatelům vynášeny. Pokud se tedy má obětem dostat spravedlnosti – tvrdí obhájci –, je v této fázi potřeba vyslechnout i jejich hlas. Jiní však uvádějí argumenty založené spíše na terapeutickém přínosu takové účasti v soudním procesu. Říkají, že tím se obětem poskytne příležitost popsat, jak jim zločin ublížil, a budou moci tuto škodu vyjádřit a dát možnost ji také uznat na veřejném fóru, mohou orgány činné v trestním řízení přispět k zotavení obětí z traumatu způsobeného zločinem (John Howard Society of Alberta, 1997).
Myšlenka, že by oběti měly v trestní justici mít právo spoluúčasti, je ovšem sporná (viz Hendersonová, 1985). Dát obětem taková práva se zdá být v rozporu s myšlenkou, že orgány činné v trestním řízení jednají ve veřejném zájmu, ne v zájmu konkrétních jednotlivců, na které mají přímý dopad specifické trestné činy (viz Doak, 2005). Jak navíc (mezi jinými) tvrdí Andrew Ashworth (2013), obhajoba práva obětí na spoluúčast v procesu trestní justice je založena na nebezpečném nesprávném pochopení oprávněných zájmů obětí. Oběti mají legitimní nárok na kompenzaci nebo odškodnění ze strany pachatele (tamtéž: 374). Nejsou ale legitimně zainteresovány na povaze nebo rozsahu trestu, který je pachateli vyměřen. Pokud jsou obhajována práva oběti na účast v rozhodování o takových věcech, jako je délka trestu nebo podmínečné propuštění, je to obhajoba práva oběti na to, aby se mohla vyjadřovat k věcem, na nichž nemá legitimní zájem. Kdyby navíc byla obětem tato práva poskytnuta, mohlo by to podkopat nestrannost, soustavnost a proporcionalitu toho, jak společnost jedná s pachatelem. Pravděpodobně by to také mělo za následek systematický zásah do základních principů spravedlnosti (tamtéž).
Restorativní justice a oběť
V posledních desetiletích obhájci restorativní justice výrazně přispěli k debatám o uzdravení zranění způsobených trestným činem a účasti obětí v procesu trestní justice (a do určité míry pomohli k její transformaci) (Johnstone, 2011: kap. 4). Obhájci restorativní justice tvrdí, že moderní systémy trestní justice zacházejí příliš daleko v tom, že zločin považují v podstatě za provinění proti veřejnosti a podle toho k němu přistupují. Jak jsme viděli, obhájci práv obětí tvrdí, že zločin je ve své podstatě provinění proti osobě ze strany jiné osoby, a takto by k němu proto mělo být přistupováno.[5] Citujme slova Howarda Zehra:
Zločin je ve své podstatě provinění proti osobě ze strany jiné osoby, osoby, která sama může být zraněná. Je to přečin vůči spravedlivému vztahu, který by měl existovat mezi jednotlivci. Zločin má také větší společenskou dimenzi. Dopady trestného činu se šíří jako kruhy na vodě a dotýkají se řady dalších lidí. Společnost je také zainteresována na výsledku a hraje v něm roli. Tyto veřejné rozměry by přesto neměly být výchozím bodem. Zločin není v první řadě provinění vůči společnosti, a ještě méně proti státu. Zločin je v první řadě útok proti lidem, a právě tady bychom měli začít (2005: 182).
Proto, jak říká tento argument, naší prioritou po spáchání trestného činu by nemělo být potrestání pachatele, ale identifikace a náprava škod, které trestný čin způsobil, obzvláště škod vůči přímým obětem (tamtéž; Walgrave, 2008). Musí tedy dojít k posunu paradigmatu v trestní justici, která by se měla méně soustředit na potrestání těch, kdo se dopouštějí přečinů proti „veřejnosti“, ale více na uzdravení zranění způsobené činy, které napadají osobu. Ačkoli obhájci restorativní justice opatrně uvítali myšlenku přiznání obětem většího práva účasti v rámci trestní justice, tvrdí, že to, čeho by se oběti měly účastnit, není proces, jehož účelem je potrestat pachatele, ale proces, který má za cíl uzdravit a napravit zranění způsobená zločinem (Wright, 1996). Za tímto účelem se hnutí restorativní justice snaží vytvořit procesy, z nichž mnohé jsou upravené z tradičních soudních praktik domorodých národů v mnoha zemích (jako kruhy uzdravení, které používají První národy v Kanadě nebo rodinné konference využívané novozélandskými Maory), které umožňují účast oběti v dialogu a rozhodování o tom, co by se mělo stát, aby byla po spáchání zločinu obnovena spravedlnost. V následující části se podíváme na tento vývoj.
Dialog restorativní justice
Během 70. a 80. let 20. století začali lidé působící v orgánech činných v trestním řízení v Severní Americe a Evropě experimentovat s tím, co bude později označeno jako „dialog restorativní justice“ mezi oběťmi a pachateli (Johnstone, 2011; Johnstone, 2012; Peachey, 2013). V tomto období byly tyto experimenty prováděny jen v malém měřítku a fungovaly na okraji systému trestní justice. Od poloviny 90. let se ovšem objevuje obrovský nárůst praxe restorativní justice v rámci trestní justice a ve vazbě na ni, obzvláště v justici týkající se mladistvých (Johnstone, 2011: k. 9). Kdybychom dnes chtěli třeba jen zmapovat používání dialogu restorativní justice v rámci systémů trestní justice po celém světě, byl by to rozsáhlý a komplexní podnik. „Restorativni postupy“ se navíc začaly používat i v jiných situacích, kde bylo potřeba poradit si s nesprávným chováním, jako jsou školy, dětské domovy a pracoviště, stejně jako při řešení masového násilí a hrubého porušení lidských práv na místech, kde došlo k rozsáhlým konfliktům (Johnstone, 2011: k. 9; Umbreit a Armourová, 2010: ix).
Povahu postupů restorativní justice výstižně vysvětlují Mark Umbreit a Marilyn Peterson Armourová, odborníci z praxe, kteří sehráli vedoucí roli při formování restorativní justice jako sociálního hnutí. Říkají, že to, co mají různé praktické postupy, jejichž cílem je propagovat dialog restorativní justice, společného, je:
… zapojení obětí a pachatelů do přímého dialogu, téměř vždy tváří v tvář, o konkrétním přestupku nebo přečinu; přítomnost alespoň jedné další osoby, která působí jako mediátor, moderátor, svolavatel, pořadatel nebo vedoucí kruhu; a obvykle předchozí příprava stran, aby věděly, co mají čekat. Setkání se téměř vždy soustředí na pojmenování toho, co se stalo, identifikaci dopadu a dosažení určitého společného pohledu, často včetně dohody na tom, jak je možné napravit vzniklou škodu. Tyto postupy je možné použít v kterémkoli bodě trestního řízení … (2010: 19).
K nejčastějším formám této praxe patří mediace mezi oběťmi a pachateli, restorativní konference a soudní kruhy.
Mediace mezi obětí a pachatelem: oběť a pachatel se sejdou tváří v tvář, aby mluvili o tom, jaký dopad měl zločin na oběť, a pokusili se dohodnout, jaké kroky by měl pachatel učinit, aby se pokusil napravit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Moderátor tohoto setkání přijímá roli podobnou roli mediátora. Používá dovednosti mediace, aby stranám pomohl vést konstruktivní dialog a dojít k dohodě. Klade důraz na to, aby strany našly možnosti a sílu vyřešit si své vlastní problémy a získaly i určitý pocit moci, který z tohoto řešení plyne, a také na to, aby strany začaly jedna druhou vidět jako člověka (Johnstone, 2011: k. 7).
Restorativní konference: Tyto konference se podobají mediaci mezi obětí a pachatelem, ale liší se tím, že se do setkání zapojuje více lidi. Mohou mezi nimi být „pomocníci“ oběti a pachatele, účastníci z komunity, jíž se zločin týká, a zástupci orgánů justice a sociálních služeb.
Soudní kruhy: Je vytvořen kroužek, jehož se účastní ti, kteří by se zúčastnili i konference, spolu s dalšími členy komunity, kteří se na něm chtějí podílet. Každý člen kroužku má příležitost se vyjádřit a ostatní mu s úctou naslouchají. Mluví o dopadu trestného činu a o tom, co by se podle jejich názoru mělo udělat pro to, aby se napravila způsobená škoda. Pohled komunity poskytuje soudní autoritě informace důležité pro rozhodnutí, co by se mělo udělat v reakci na spáchaný trestný čin, a také aby se zabránilo podobným zločinům v budoucnosti. Soudy vynášené v takovém kruhu se často překrývají s dalšími procesy typu „kruhu“, jako například „kruhů uzdravení“ a „kruhů pokoje“, a mohou být použity v součinnosti s nimi.
Tato setkání mezi obětí a pachatelem za účelem restorativního dialogu mají řadu cílů. Pro stát a orgány činné v trestním řízení, které je propagují a podporují, je často nejdůležitější jejich schopnost snížit míru recidivy (viz Shapland a kol., 2011: 10). Takové postupy jsou tudíž cenné hlavně díky svému potenciálu změnit postoje pachatelů k jejich zločinnému chování. Zajímavé jsou hlavně kvůli tomu, že dokážou zvýšit povědomí pachatelů o dopadu zločinu na lidi a posílit a nasměrovat schopnost empatie, kterou většina pachatelů má, stejně jako vytvořit mechanismy podpory, které pachatelům, kteří se rozhodli již se více nedopouštět další trestné činnosti, toto rozhodnutí dodržet. Takové procesy jsou ovšem často podporovány a ceněny i pro to, že lidé cítí, že dokážou naplnit důležité potřeby obětí trestných činů – potřeby, které je nutné naplnit, mají-li se oběti plně zotavit ze svého traumatického zážitku (tamtéž; Johnstone, 2011: k. 4; Zehr, 2005: k. 2; Strang, 2002). To samozřejmě vyvolává otázky ohledně priority a důrazu na nějaké konkrétní schéma nebo intervenci, otázky, které se objevují výrazněji, když mezi těmito odlišnými cíli – snížením recidivy a naplněním potřeb obětí – vznikne napětí. Tyto otázky jsou obzvláště důležité, když se zaměříme (jak to uděláme nyní) na dva typy schémat a programů, které se nejvíce dotýkají projektu Building Bridges: programů, které probíhají ve věznicích.[6]
Setkání restorativní justice mezi obětí a pachatelem ve věznicích
Dialog restorativní justice se organizuje nejsnáze v prostředí komunity a často se také pořádá právě tam. Kdybychom jeho využívání ale omezili jen na prostředí komunity, připravili bychom mnoho pachatelů i obětí, kteří by z něj mohli mít prospěch (a v podstatě právě ty, kdo to potřebují nejvíce) o příležitost zúčastnit se ho. V nedávné době jsme také byli svědky mnoha snah o zavedení restorativní justice do věznic a dalších nápravných zařízení (Shapland, 2008; Van Ness, 2007). V Kanadě, Švýcarsku a USA vznikly v 80. a počátkem 90. let právě takovéto programy (Liebmann a Braithwaite, 1999). V současnosti probíhají v Maďarsku (Barrabás, 2012), Belgii (Goossens, 2012) a Německu.[7]
Základním cílem takovýchto programů je dosáhnout určitého stupně smíření mezi uvězněným pachatelem a jeho skutečnou obětí (Barrabás a Felligi, 2012: 19; Immarigeon, 1994). Pachatelé mají někdy potřebu vyřešit to, k čemu došlo mezi nimi a obětí (nebo v případě usmrcení rodinou oběti). Mohou si přát vyjádřit oběti svou lítost. A mohou chtít zjistit, jaký postoj vůči nim zaujímá oběť. Proces mediace může být způsobem, jak tyto potřeby naplnit. Oběti, na druhé straně, mají celou škálu potřeb, které je možné naplnit prostřednictvím takovýchto setkání: potřebu odpovědí na otázky o tom, co se stalo; potřebu vyjádřit své pocity ohledně toho, co se stalo, a umožnit okolí, aby je uznalo za oprávněné; potřebu znovu získat kontrolu a sílu; a potřebu ujištění o tom, že v budoucnosti budou v bezpečí (Strang, 2002; Zehr, 1990: 26-8).
Setkání mezi pachateli a oběťmi, které s nimi přímo nesouvisejí
Jak bylo naznačeno již dříve, program Building Bridges sice vychází ze standardního modelu setkání mezi oběťmi a pachateli za účelem dialogu restorativní justice, ale zároveň se výrazně odlišuje. Nesetkává se pachatel s obětí, vůči níž se dopustil trestného činu, ale setkává se skupina pachatelů a skupina lidí, kteří nejsou oběťmi právě těchto pachatelů; jedná se o oběti jiných trestných činů. V ideálním případě by se trestné činy měly svou povahou podobat těm, kterých se dopustili pachatelé ve skupině. Pro stručnost o těchto setkáních budeme mluvit jako o setkáních mezi pachateli a nesouvisejícími oběťmi. Základní otázkou pro projekt Building Bridges je, zda tato setkání mohou prospět obětem, které se jich zúčastní, a zda se tak zlepší jejich situace.
Abychom studiu této otázky poskytli určitý kontext, vysvětlíme povahu a pozadí těchto programů. Soustředit se budeme na program Sycamore Tree, protože právě tento program adaptuje projekt Building Bridges pro využití v kontextu evropských věznic. Je však důležité poznamenat, že program Sycamore Tree je jen jedním příkladem kurzů, které běží ve věznicích a jejichž cílem je umožnit vězňům lépe pochopit dopad trestného činu na oběti a přijmout zodpovědnost za své činy. Dalšími příklady takovýchto kurzů jsou Hope Prison Ministry (Služba naděje ve věznici, Jižní Afrika), program SORI (Supporting Offenders through Restoration Inside – Pomoc pachatelům prostřednictvím vnitřní obnovy), Forgiveness Project, Insight Development Group (Projekt odpuštění, skupina rozvíjení pochopení, Oregon, USA), Opening Doors (Otevírání dveří, Ohio, USA) a Bridges to Life (Mosty k životu, Texas, USA) (Liebmann, nedatováno).
Program Sycamore Tree vytvořila a pořádá organizace Prison Fellowship (Vězeňské společenství).[8] Jednotlivé organizace Prison Fellowship jsou křesťanskými službami, které vedou malé týmy placených pracovníků, kteří podporují práci většího počtu dobrovolníků. Jejich posláním je „zapojit křesťanskou veřejnost do úsilí o spravedlnost a uzdravení v reakci na zločin, aby tím hlásala a ukazovala vykupitelskou lásku a proměňující moc Ježíše Krista pro všechny lidi“.[9] Organizace Prison Fellowship existují ve 125 zemích. Jednotlivé národní organizace jsou propojeny prostřednictvím mezinárodní organizace Prison Fellowship International (PFI).
Organizace PFI vytvořila program Sycamore Tree v roce 1996. Jeho jméno odkazuje na biblický příběh o Zacheovi.[10] Pilotní běhy se konaly v USA, Anglii a Walesu a na Novém Zélandu v roce 1997 a manuály k projektu byly vydány v roce 1998. Program probíhá v 27 zemích na všech kontinentech (Liebmann, nedatováno). Ve Spojeném království vznikla i verze programu pro muslimy a používá se v jedné věznici (tamtéž: 3). Modifikované verze kurzu se konají i na dalších místech pod jinými názvy.
Program Sycamore Tree vedou ve věznici školení dobrovolníci z organizace Prison Fellowship (Vězeňské společenství) a malá skupinka moderátorů diskuse ve skupině (tamtéž). Kurz má obvykle 6-8 setkání, která trvají 2-3 hodiny. Cílem je naplnit jak potřeby vězňů, tak obětí trestných činů, kteří se ho účastní. Co se týče pachatelů, cíle zahrnují: povzbudit je k tomu, aby přijali zodpovědnost za své činy, umožnit jim prožít vyznání viny, pokání, odpuštění a smíření v otázce jejich zločinů, a pomoci jim napravit věci tím, že se zúčastní činu symbolické náhrady (Marshall, 2005: 6). Co se obětí týče, k cílům patří: pomoc obětem vyřešit problémy spojené s trestným činem, který byl vůči nim spáchán, pomoci jim získat lepší informace o zločinu, pachatelích i restorativní justici, umožnit jim vidět, jak pachatelé přijímají zodpovědnost za svou trestnost činnost, a pomoc obětem dojít k pocitu uzavření, odpuštění a pokoje.
V programu se setkává skupina vězňů se skupinou „nesouvisejících obětí“. V ideálním případě by měl být stejný počet pachatelů i obětí, ačkoli omezení stanovená správou věznic v některých zemích mohou vést k úpravě počtů. Počet vězňů, kteří se kurzu účastní, je od zhruba šesti (na Novém Zélandu) až po devatenáct v Anglii a Walesu.[11] Kurz je tvořen skupinovými diskusemi, hraním rolí, dialogem mezi oběťmi a pachateli, čtením a vyplňováním pracovního sešitu pro vězně. Klíčovou součástí kurzu je to, že oběti vyprávějí své příběhy o tom, jak jejich životy ovlivnil zločin, který byl vůči nim spáchán. Během posledního setkání vězni mohou učinit akt symbolické náhrady, který může mít libovolnou formu od dopisu, v němž vyjádří svou lítost, až po vytvoření uměleckého nebo rukodělného výrobku nebo napsání básně, jimiž pachatelé mohou vyjádřit pokání a lítost.
Když Vězeňské společenství dostane svolení vést ve věznici kurz Sycamore Tree, hledá účastníky z řad vězňů jedním ze dvou způsobů: (i) vězni se přihlásí do kurzu, když vidí plakáty nebo letáčky, které jsou rozdávány ve věznici, nebo (ii) jim možnost zúčastnit se nabízejí zaměstnanci zařízení – jako vězeňská stráž, kaplani nebo výchovní pracovníci.[12]
Oběti se také nejčastěji hlásí prostřednictvím jednoho ze dvou způsobů. Někteří lidé se o kurzu doslechnou prostřednictvím článků v bulletinech apod. a pak osloví místní Vězeňské společenství. Dobrovolníci Vězeňského společenství ale také účastníky hledají sami. Poměrně obvyklou reakcí organizátorů na otázku, kde nalézají oběti, je:
Máme několik způsobů, jak je najít. Často je to prostřednictvím našich stávajících dobrovolníků. Žádáme je, aby se rozhlédli ve svém okolí, píšeme o tom v dopisech a bulletinech pro dobrovolníky. Někdy oběti přímo vyhledají nás, když si přečtou článek v novinách apod. Našel jsem oběť přes kancelář mediační služby pro oběti a pachatele, na premiéře filmu, jíž se účastnila! Jednou jsem četl knihu, kterou napsal člověk, který byl obětí trestného činu, a kontaktoval jsem ho. Funguje to tedy oběma směry, my hledáme je nebo si oběti najdou nás. Ale není snadné je najít, hledáme dál.[13]
Oběti hrají v kurzech Sycamore Tree klíčovou roli a jsou pro tuto roli pečlivě vybírány a připravovány. Jako „lidé z reálného života“ mohou oběti pomoci pachatelům pochopit, jak jejich trestná činnost opravdu dopadá na skutečné lidi: jak zločinné jednání ovlivňuje každodenní život, práci, zdraví, spánek apod. oběti a jak ovlivňuje i ostatní členy rodiny oběti.[14] Pachatelé si tak mohou uvědomit, že jejich činy ublížily lidem způsobem, o kterém předtím nikdy nepřemýšleli ani si ho nedokázali představit, a že ono zranění sahá mnohem dál, než je popsáno v oficiální, právní definici zločinu. Zároveň si pachatelé uvědomí, že „ne všechny oběti se k pachateli staví negativně nebo touží po pomstě“ – což opět zpochybňuje pohodlné stereotypy, které má řada vězňů.[15] To jim pomáhá vcítit se do obětí zločinů. Díky tomu pak pachatelé často prožijí hlubokou lítost nad škodou, kterou způsobili svým obětem, a rozhodují se tuto škodu napravit a zároveň už nezpůsobovat v budoucnosti další podobnou škodu jiným lidem.
Ačkoli to není zcela částí „oficiální“ funkce, účast v kurzu Sycamore Tree také často prospívá obětem a mnoho organizátorů to považuje za významný přínos. U většiny obětí, které se kurzu účastní, k trestnému činu došlo už před nějakým časem a je pravděpodobné, že mají za to, že se z něj již do značné míry zotavily nebo se přizpůsobily.[16] Přesto, podle organizátorů kurzů oběti často uvádějí, že to, že vyprávěly svůj příběh, mělo terapeutický a posilující efekt. Říkají například, že před účastí v kurzu samy sebe stále považovaly za oběti, ale vyprávění jejich příběhu a reakce vězňů jim pomáhá „zpracovat“, co se jim přihodilo.[17] Obětem často pomáhá skutečnost, že mohou pochopit, že i pachatelé mají řadu problémů, a přesto jsou schopní cítit výčitky a empatii.
Základní myšlenkou kurzu Sycamore Tree je vykoupení. Lidé, kteří se dopustili chyb, způsobili škodu, ublížili někomu, nebo – jak vyplývá z biblického příběhu, podle kterého je kurz pojmenován – vedli špatný život, mohou být zachráněni nebo vykoupeni. Kurz také vychází z konkrétních myšlenek ohledně toho, co je potřeba k tomu, aby takové vykoupení bylo možné. Je možné je charakterizovat takto: Lidé, kteří se dopouštějí zlých činů, si musí jasně uvědomit, jakou škodu jejich jednání způsobuje „skutečným, živým lidem“, a pak je potřeba jim ukázat, že i přes škodu, kterou způsobili, jsou jim tito lidé ochotní pomoci a možná jim i nabídnout odpuštění. Toto vykoupení si ale musí zasloužit. I samotní pachatelé musí projít často bolestivou, ale nakonec osvobozující zkušeností přijetí osobní zodpovědnosti za svá rozhodnutí, jednání a směr, kterým se jejich život ubíral. Musí vyjádřit lítost nad tím, co udělali a čím byli, a zavázat se, že v budoucnosti budou jednat lépe. Ti, kteří kurzy pořádají, si jsou obvykle dobře vědomi, že pachatelé toho potřebují mnohem více, obzvláště pravidelnou podporu, aby bylo možné jim pomoci toto rozhodnutí dodržet. Zde mohou vězňům velice pomoci společenství víry, která podporují program Sycamore Tree a do kterých se vězňové mohou zapojit. Přesto fakt, že program Sycamore Tree není spojen s jinými aktivitami v systému trestní justice, znamená, že nabízí jen naději, a nikoli záruku, že kroky vpřed, které vězeň během kurzu udělá, nakonec nebudou zmařeny jinými vlivy na budoucí život vězně. A konečně to vše stojí na myšlence, že z pomoci vězňům tímto způsobem budou mít prospěch i oběti a další lidé, kteří se kurzů zúčastní.
Oběti
Zatímco bylo opakovaně ukázáno, že oběti, které se zapojí do postupů restorativní justice, prožívají lepší výsledky, než ty, které tuto příležitost nemají, je literatury, která popisuje, proč je tento efekt zaznamenáván, naneštěstí pomálu. Když jsou v literatuře probírány mechanismy změny u obětí, soustředí se převážně na „přímé“ oběti, které se zapojily do procesu restorativní justice jako alternativy k trestu odnětí svobody u pachatele. U těchto obětí se mluví o celé škále psychologických mechanismů a emocionálních změn, včetně snížení úzkosti, strachu ze zločinu, smíření mezi představou „spravedlivého světa“ a pocitu akceptace vlastního utrpení. Tyto zkušenosti se odrážejí ve změnách v „uspokojení“ (Strang, 2001), všeobecném pocitu duševní „pohody“ (Strang, 2001) a strachu ze zločinu (Davis, 1980; Strang a kol., 1999) u obětí, které se zúčastnily programů restorativní justice. I v případě těchto přímých interakcí se literatura soustředí na výsledky a ne mechanismus, jehož prostřednictvím bylo těchto výsledků dosaženo.
Za povšimnutí stojí, že všechny tyto změny odrážejí „přímou“ povahu interakce mezi pachatelem a obětí nebo zkušenost účasti v procesu trestní justice. Není možné očekávat, že by je bylo možné aplikovat na „nepřímé“ oběti, které se nemusí postavit tváří v tvář vlastnímu útočníkovi nebo pachateli. I přes rostoucí počet těchto „nepřímých“ obětí, které se nyní pravidelně účastní restorativních panelů, je jen velice málo pozornosti (pokud vůbec nějaká) věnováno motivacím a zkušenostem těchto důležitých účastníků. Nikdo se ani nepokusil na nějaké odbornější úrovni vysvětlit změny v jejich pocitu vnitřní pohody. Následující část stručně shrne literaturu věnovanou změnám u oběti a jako hypotézu navrhne způsoby, jimiž je možné uskutečnit změny u přehlížených „nepřímých“ obětí.
Motivace pro účast
Braithwaite (2013), který cituje Stranga (2000), popisuje celou škálu věcí, které by oběti rády realizovaly prostřednictvím své účasti v přímé restorativní interakci. Jsou to: „méně formální proces, kde se jejich pohled počítá“, „více informací o zpracování a výsledku jejich případu“, „účast ve vlastním případu“, „zažít uctivý a férový přístup“, „získat hmotné odškodnění“ a „prožít emocionální uzdravení, včetně omluvy“. Vzhledem k tomu, že „nepřímé“ oběti nejsou v daném případu zúčastněny, první tři věci se na ně nevztahují. Není ani představitelné, že by výsledkem účasti v těchto nepřímých interakcích bylo hmotné odškodnění. Přesto je možné, že se dobrovolníci do této aktivity zapojují proto, aby se s nimi jednalo s úctou a férově nebo aby dosáhli jiného typu emocionální obnovy. Navíc omluva, ačkoli ne od přímého pachatele, může mít pro oběť určitý symbolický přínos.
Strang (2000: iv-v) si povšiml, že účast v restorativních konferencích měla kladný vliv na pocity „důstojnosti, sebeúcty a sebedůvěry u obětí a vedla ke snížení míry pocitu zahanbení a studu ohledně zločinu“ a „dovolila jim cítit se smířenější ohledně zločinu, pocítit odpuštění vůči pachateli a prožít pocit uzavření“. V kontextu „nepřímých“ obětí – z nichž řada se účastní nepřímých diskusí mezi oběťmi a pachateli, jako je program Sycamore Tree, opakovaně – je nutné se ptát, zda tento mechanismus je možné opakovat, když se oběť a pachatel neznají a jejich osudy nejsou nijak propojené. Zatím k tomuto tématu nejsou k dispozici žádné informace.
Zástupná náprava
Retzinger a Scheff (1996) zdůrazňují význam „symbolické nápravy“ pro dosažení uspokojení oběti s postupy restorativní justice. Omluva od pachatele je v této interakci ústředním prvkem a zdá se, že má značnou schopnost nápravy. Aby takový mechanismus mohl fungovat pomocí nepřímého kanálu, musí oběť považovat pachatele, s nimiž se setká, za zástupce všech pachatelů, včetně člověka, který se dopustil trestného činu vůči ní. Socio-psychologický výzkum naznačuje, že taková zástupná role je možná, když je v aktivována dynamika uvnitř i vně skupiny podobně, jako je tomu v případě panelových diskusí mezi oběťmi a pachateli (Turner a Oakes, 1986).
Altruismus
Goodes (1996) si povšiml, že nejčastějším důvodem, který oběti uváděly pro účast na konferencích zaměřených na mladistvé v jižní Austrálii, byla pomoc pachateli. Takový altruismus může být podkladem motivací „nepřímých“ obětí: struktura programu Sycamore Tree, spolu s jeho křesťanskými kořeny, takovou charitativní snahu umožňují, takže jedna oběť může potenciálně pomoci mnoha pachatelům. Oběti, které se účastní těchto programů, možná samy pro sebe nehledají nic jiného než naději, že tak zabrání budoucímu utrpení jak u pachatelů, tak potenciálních obětí.
Existuje řada dalších potenciálních vysvětlení, proč se oběti dobrovolně zapojují do těchto typů programů. Některé z těchto důvodů nemusí být charakteristické pro programy restorativní justice. Mohou je například vidět prostě jako smysluplné charitativní aktivity, mohou být zvědavé na to, jak funguje tento neobvyklý přístup k pachatelům, nebo je k účasti přesvědčí přátelé. Zkoumání důvodů a vysvětlení účasti obětí i toho, jaký dopad na ně měla tato účast, je potřeba věnovat ještě spoustu práce. Navíc bez pochopení toho, proč se tyto oběti takovýchto programů účastní – často opakovaně – pravděpodobně nedokážeme identifikovat nebo plně pochopit psychologické změny, které takovéto programy vyvolávají.
Závěrečné poznámky: projekt Building Bridges
Projekt Building Bridges se bude snažit vytvořit nový způsob intervence, který bude možné používat v evropských věznicích. Nový způsob intervence – který nese jméno Building Bridges – bude čerpat z étosu, principů a metodologie programu Sycamore Tree a může dokonce použít přepracované verze některých materiálů z tohoto kurzu. Přesto bude tento program v mnoha ohledech inovativní. Nejdůležitější jsou dvě konkrétní inovace. Za prvé, Building Bridges bude tvořit dokumentovaná, pilotní a testovaná intervence, která je navržena pro použití ve věznicích a dalších nápravných zařízeních v celé Evropě, a to řadou institucí včetně organizace Prison Fellowship, ale i mnoha dalšími. Za druhé, intervence bude adaptována tak, aby prvek podpory obětí byl (i) mnohem explicitnější a (ii) jasně zabudovaný do samotného projektu intervence. Co se týče této druhé inovace, během fáze hodnotícího výzkumu bude zodpovězena řada kritických otázek: Do jaké míry je podpora duševního blaha oběti skutečnou motivací stojící za organizací a realizací programu Building Bridges? Co se můžeme dozvědět o důvodech účasti obětí v takové intervenci? Co se můžeme dozvědět o překážkách pro účast obětí na takových intervencích? Co, pokud vůbec něco, se můžeme dozvědět o vlivu účasti v projektu Building Bridges na pohledu oběti na vlastní duševní pohodu? A jaký mají intervence jako Building Bridges v konečném důsledku potenciál pro podporu duševního blaha obětí závažných trestných činů?
Bibliografie
Alvazzi del Frate, A. (2013): „Victimization: An International Perspective“, str. 401-428 in
Davis, R., Lurigio, A. a Herman, S. (eds.): Victims of Crime (4. vyd.). Londýn: Sage.
Ashworth, A. (2013): „Responsibilities, Rights and Restorative Justice“, str. 374-383 in Johnstone, G. (ed.): A Restorative Justice Reader (2. vyd.). Londýn: Routledge.
Barnes, G., Braithwaite, J., Sherman, L. a Strang, H. (1999): Experiments in restorative policing: A progress report on the Canberra Reintegrative Shaming Experiments (RISE). Canberra: Australian Federal Police and Australian National University.
Barrabás, T. (2012): „The Possibilities of Reconciliation and Restoration in Prisons“, str. 23-64 in Barrabas, T. a Felligi, B. (eds.): Responsibility-taking, Relationship-building and Restoration in Prisons. Budapešť: Foresee.
Barrabas, T. a Felligi, B. (eds.) (2012): Responsibility-taking, Relationship-building and Restoration in Prisons. Budapešť: Foresee.
Booth, T. a Carrington, K. (2007): „A Comparative Analysis of the Victim Policies across the Anglo-speaking World“, str. 380-415 in Walklate, S. (ed.): Handbook of Victims and Victimology. Cullompton: Willan.
Doak, J. (2005): „Victims’ Rights in Criminal Trials: Prospects for Participation“, Journal of Law and Society, 32:2: 294-316.
Dunn, P. (2007): „Matching Service Delivery to Need“, str. 255-281 in Walklate, S. (ed.): Handbook of Victims and Victimology. Cullompton: Willan.
Erez, E. a Roberts, J. (2013): „Victim Participation in the Criminal Justice System“, str. 251-270, in Davis, R., Lurigio, A. a Herman, S. (eds.): Victims of Crime (4. vyd.). Londýn: Sage.
Goodes, T. (1995): Victims and family conferences: Juvenile justice in South Australia. Adelaide: Family Conferencing Team.
Goossens, E. (2012): „A Case from Belgium“, str. 279-88, in Barrabas, T. a Felligi, B. (eds.): Responsibility-taking, Relationship-building and Restoration in Prisons. Budapešť: Foresee.
Hendersonová, L. (1985): „The Wrongs of Victim’s Rights“, Stanford Law Review, 37:4, 937-1021.
Immarigeon, R. (1994): „Reconciliation between Victims and Imprisoned Offenders: Program Models and Issues.“ Akron, PA: Mennonite Central Committee.
John Howard Society of Alberta (1997): Victim Impact Statements. K dispozici na http://www.johnhoward.ab.ca/pub/C53.htm (přečteno 16. 10. 2014).
Johnstone, G. (2011): Restorative Justice: Ideas, Values, Debates (2. vyd.). Londýn: Routledge.
Johnstone, G. (2012): „The Standardisation of Restorative Justice“, str. 91-115, in Gavrielides, T. (ed.): Rights and Restoration within Youth Justice. Whitby, ON: de Sitter.
Johnstone, G. a Ward, T. (2010): Law and Crime. Londýn: Sage.
Law, P. (ed.) (2005): Testament: The Bible Odyssey. Londýn: Continuum.
Liebmann, M. (nedatováno): „Restorative Justice in Prisons: An International Perspective“ (k dispozici na http://www.foresee.hu/uploads/media/MarianLiebmann_text.pdf – přečteno 9. 7. 2014).
Liebmann, M. a Braithwaite, V. (1999): „Restorative Justice in Custodial Settings: Report for the Restorative Justice Working Group in Northern Ireland.“
McCold, P. (2008): „The Recent History of Restorative Justice: Mediation, Circles and Conferencing“, str. 23-51, in Sullivan, D. a Tifft, L. (eds.): Handbook of Restorative Justice: International Perspectives. Londýn: Routledge.
Marshall, M. (2005): „A Consideration of the Sycamore Tree Programme and Survey Results from the Perspective of a Restorative Justice Practitioner“ (k dispozici u autora).
Mawby, R. (2007): „Public Sector Services and the Victim of Crime“, str. 209-239, in Walklate, S. (ed.): Handbook of Victims and Victimology. Cullompton: Willan.
Orth, U. (2002): „Secondary Victimization of Crime Victims by Criminal Proceedings“, Social Justice Research, 15:4, 314-325.
O’Sullivan, C. (2013): „Sexual Violence Victimization of Women, Men, Youth and Children“, str. 3-28, in Davis, R., Lurigio, A. a Herman, S. (eds.): Victims of Crime (4. vyd.). Londýn: Sage.
Pakes, F. (2010): Comparative Criminal Justice (2. vyd.). Londýn: Routledge.
Peachey, D. (2013): „The Kitchener Experiment“, str. 75-81, in Johnstone, G. (ed.) A Restorative Justice Reader (second edition). Londýn: Routledge.
Retzinger, S. a Scheff, TJ (1996): „Strategy for community conferences: Emotions and social bonds“, str. 315–336, in Galaway, B. a Hudson, J. (eds.): Restorative Justice: International perspectives. Monsey, New York: Criminal Justice Press.
Rock, P. (2004): Constructing Victims’ Rights: The Home Office, New Labour and Victims. Oxford: Oxford University Press.
Rock, P. (2007): „Theoretical Perspectives on Victimisation“, str. 37-61, in Walklate, S. (ed.) Handbook of Victims and Victimology. Cullompton: Willan.
Sanders, A. a Jones, I. (2007): „The Victim in Court“, str. 282-308, in Walklate, S. (ed.): Handbook of Victims and Victimology. Cullompton: Willan.
Sanders, A., Young, R a Burton, M. (2010): Criminal Justice (4. vyd.). Oxford: Oxford University Press.
Shapland, J. (2008): „Restorative Justice and Prisons“ (k dispozici na http://mereps.foresee.hu/uploads/media/Paper_by_Joanna_Shapland.pdf – přečteno 9. 7. 2014)
Shapland, J. a Hall, M. (2007): „What we know about the Effects of Crime on Victims“, International Review of Victimology, 14, 175-217.
Shapland, J., Robinson, G. a Sorsby, A. (2011): Restorative Justice in Practice: Evaluating What Works for Victims and Offenders. Londýn: Routledge.
Strang, H. (2001): Victim participation in a restorative justice process. Oxford: Oxford University Press.
Strang, H. (2002): Repair or Revenge: Victims and Restorative Justice. Oxford: Oxford University Press.
Turner, J. a Oakes, P. (1986): „The significance of the social identity concept for social psychology with reference to individualism, interactionism and social influence.“ British Journal of Social Psychology, 25, str. 237–52.
Umbreit, M a Armourová, M. P. (2010): Restorative Justice Dialogue. New York: Springer.
Van Ness, D. (2007): „Prisons and Restorative Justice“, str. 312-24 in Johnstone, G. a Van Ness, D. (eds.): Handbook of Restorative Justice. Cullompton: Willan.
Walgrave, L. (2008): Restorative Justice, Self-interest and Responsible Citizenship. Cullompton: Willan.
Wemmers, J. (2009): „Where do they belong? Giving Victims a Place in the Criminal Justice Process“, Criminal Law Forum, 20, str. 395-416.
Williams, B. a Goodman, H. (2007): „The Role of the Voluntary Sector“, str. 240-254, in Walklate, S. (ed.): Handbook of Victims and Victimology. Cullompton: Willan.
Wolff, J. (2011): Ethics and Public Policy: A Philosophical Enquiry. Londýn: Routledge.
Wright, M. (1996): Justice for Victims and Offenders: A Restorative Response to Crime. Winchester: Waterside Press.
Zehr, H. (2005): Changing Lenses: A New Focus for Crime and Justice (3. vyd.). Scottdale, PA: Herald Press.
Zweig, J. a Yahner, J. (2013): „Providing Services to Victims of Crime“, str. 325-348 in Davis, R., Lurigio, A. a Herman, S. (eds.): Victims of Crime (4. vyd.). Londýn: Sage.
[1] Hendersonová ovšem ve své práci vycházela z úzké a zřejmě neobjektivní empirické báze: svůj základní materiál zjevně čerpá ze studií obětí znásilnění a vztahuje se i k obětem dalších forem interpersonálního násilí.
[2] Sanders a kol. proto systém trestní justice definují jako „komplexní společenská instituce, která reguluje potenciální, domnělou i skutečnou trestnou činnost v rámci procedurálních hranic a která má chránit občany před nesprávným jednáním a neoprávněným usvědčením“ (2010: 2). Ačkoli mezinárodní smlouvy a (do jisté míry i) evropská legislativa a soudní výroky vedly k určité standardizaci, systémy trestní justice se stále v jednotlivých zemích výrazně liší (Pakes, 2010). V následujícím textu budeme vycházet z našich znalostí literatury týkající se trestní justice v Anglii, Walesu a USA.
[3] K následujícímu viz Johnstone a Ward (2010).
[4] Často je také označováno jako náprava v rámci občanského práva, ačkoli tento pojem může být matoucí, protože „občanské právo“ má řadu výrazně odlišných významů.
[5] Při zdůrazňování těchto myšlenek mají obhájci restorativní justice sklon buď ignorovat trestné činy, které nemají osobní oběť, nebo někdy naznačují, že všechny trestné činy mají ve skutečnosti osobní oběť.
[6] V následujícím textu čerpáme z Johnstone (2014), což je zpráva o restorativní justici ve vězeních, která byla vypracována pro Evropskou komisi pro problematiku zločinnosti Rady Evropy (EC-CP). Jsme vděční EC-CP za svolení použít v upravené formě řadu odstavců z této zprávy.
[7] Viz http://www.euforumrj.org/projects/previous-projects/mediation-and-restorative-justice-in-prison-settings/ (přečteno 3. 7. 2014).
[8] Hnutí Prison Fellowship (Vězeňské společenství) založil v roce 1976 Charles Colson po propuštění z výkonu trestu za trestný čin související s aférou Watergate. Všeobecné informace najdete na http://www.prisonfellowship.org.uk/who-we-are/our-story-so-far/ (přečteno 25. 6. 2014).
[9] https://pfi.org/who-we-are/ (přečteno 25. 6. 2014).
[10] Zacheus byl vrchním výběrčím daní v Jerichu a byl to bohatý člověk. Když Ježíš navštívil Jericho, chtěl ho Zacheus vidět. Byl ovšem malé postavy, a tak vylezl na moruši (sykomoru), aby ho viděl. Ježíš vzhlédl a řekl Zacheovi, aby slezl dolů, protože chtěl strávit večer a noc v jeho domě. Dav kolem vyjadřoval nespokojenost, protože Zacheus (jako někdo, kdo zbohatl na tom, že vybíral daně od ostatních) byl hříšník. Zacheus však prohlásil, že polovinu svého majetku rozdá chudým, a jestli někoho okradl, čtyřnásobně mu to vrátí. Na to Ježíš odpověděl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Tento příběh lze najít v Law (2005: 508).
[11] Údaje z Nového Zélandu viz Marshall, (2005). Údaje o Anglii a Walesu najdete na blogu „Penny a vězení“: http://pennyandprison.blogspot.co.uk/ (přečteno 25. 6. 2014). Tento blog nabízí důležité postřehy týkající se kurzu očima vyučujícího v kurzu.
[12] Až dosud se ví jen velmi málo o tom, jak jsou hledáni pachatelé a oběti pro účast v kurzech Sycamore Tree. Následující postřehy vycházejí z rozhovorů s hrstkou organizátorů kurzů, které se konaly jako součást projektu Building Bridges.
[13] Rozhovor s koordinátorem kurzu Sycamore Tree (interview 1, 020514) jako součásti projektu Building Bridges.
[14] Tamtéž.
[15] Tamtéž.
[16] Ačkoli toto je otázka, kterou bude potřeba se zabývat v rámci našeho hodnocení programu Building Bridges.
[17] Rozhovor s koordinátorem kurzu Sycamore Tree (interview 5, 080514) jako součásti projektu Building Bridges.
