Přinášíme vám další příběh odsouzeného tatínka, jehož děti dostaly vánoční dárky díky projektu Andělský strom:
Do mých 7 let jsem vyrůstal jen s mámou. Otec s námi nebydlel, měl už svoji rodinu někde jinde. Tehdy se ale mamce stal v práci úraz, po kterém zůstala asi rok v nemocnici a další rok už strávila v psychiatrické léčebně. Dodnes bere prášky na zmírnění příznaků, které jí po té těžké nehodě zůstaly.
Mezitím, co byla mamka v nemocnici, se o mě starala babička. Bydlel jsem u ní, chodil do školy a všechno bylo v pořádku. Jenže za rok babička umřela, a protože mamka byla stále ještě v nemocnici, vzala si mě do opatrovnictví teta. Bohužel i ta za rok zemřela, na rakovinu. Bylo mi tehdy 9 let.
Ač je to možná neuvěřitelné, už jako devítiletý jsem rezignoval na celý život a celý svět. Ti nejmilejší a nejdůležitější lidé v mém životě byli nenávratně pryč.
Přestal jsem chodit do školy, začal jsem se stýkat s partou ze sídliště, kde byli kluci starší než já. Kouřili cigarety, kradli a ubližovali lidem. Netrvalo to dlouho a doma u tety byla sociálka i s policií a odvezli mě do ústavu. Byl jsem necelé dva roky v dětském domově. Máma se ale mezitím vrátila z nemocnice a jezdila za mnou na návštěvy a na prázdniny si mě brávala k sobě domů. To bylo fajn a vše se zase zlepšilo. Učení mě bavilo, i sport, hudba, tanec a bojové sporty. Dokonce jsme měli taneční skupinu, s kterou jsme vystupovali. Bylo to krásné období, vzpomínám na to rád. Tehdy jsem totiž potkal svoji první lásku. Byla to jedna z tanečnic naší skupiny.
Problém nastal, když jsem se na taneční zábavě opil (vypil jsem 8 velkých boroviček) a skončil u známých doma. Ani nevím jak, ale skončil jsem zase v dětském domově.
Vedoucí mě potom odvezl do výchovného ústavu. Tam jsem byl oficiálně hlášený až do svých 17,5 let. Pořád jsem ale utíkal a toulal se po celé republice. Když mi bylo 16 let, našel jsem si holku, která byla starší než já a studovala. Já si začal hledat práci a bydlel u mamky. Práci jsem nakonec našel u známého v bazaru a tam jsem i bydlel. Problém byl, že pod tím bazarem byla hospoda, kterou vlastnil ten, pro kterého jsem pracoval. Já jsem začal zase pít, což narušilo můj vztah s přítelkyní a rozešli jsme se. Já ale pokračoval v pití a rvačkách, které byly na denním pořádku.
Blížil se konec devadesátých let a každý si dělal, co chtěl. I já jsem si zvykl, že mi nemůže nikdo nic říct, protože se mě všichni báli. Netrvalo to dlouho a já se octnul poprvé ve vězení za krádeže a za ublížení na zdraví. Bylo mi tehdy 19 let. Já se rval i ve vězení a vůbec jsem se nechtěl změnit. Nikdo mi neřekl, co je správné a co ne. Nikdo mě nevychovával. Když si na to dnes vzpomenu, chce se mi plakat. Já tehdy vážně neměl nikoho, na kom by mi záleželo.
Chyběla mi láska. Pořád jsem se ale snažil uspokojit vnitřní touhu po něčem, co jsem tehdy nedokázal popsat. Myslela jsem, že to vyřeším mocí a penězi. Vůbec mi nedocházelo, že to, po čem toužím, je nehmotného původu.
Od mého prvního propuštění z vězení se až do mých 29let nic nezměnilo. Byl jsem i poté ještě několikrát ve vězení. Potom se ale přece jen něco stalo. Pamatuju si to jako dnes, když se mě spoluvězeň zeptal, jestli chci knihu, která leží u koše na vyhození. A já si těsně předtím, než vynesli odpadky, vybral knihu od Murphyho o Moci podvědomí. Autor byl křesťanský kněz a psycholog. Díky té knize jsem přijal, že existuje Bůh a začal jsem rozpoznávat Boží přítomnost ve své minulosti i přítomnosti. Nedokázal jsem už na nic jiného myslet. Zhrozil jsem se, protože teď jsem svůj dosavadní život uviděl v úplně jiném světle. Bylo mi na nic.
Všechno to, za co jsem byl předtím ochoten i umřít, mi teď připadalo jako ztráta času. Prosil jsem Boha o odpuštění, že jsem ho neviděl dřív. Děkoval jsem mu, že byl celou tu dobu pořád se mnou a neopustil mě.
Začal jsem se chovat úplně jinak. Mé okolí mi dávalo najevo, že jsem se asi zbláznil. Začal jsem si číst z Nového zákona a sám jsem byl udivený, protože to bylo absolutně proti všemu, co jsem do té doby dělal a uznával. Vše, co jsem četl v Bibli, jsem dosud nepoznal a teď to naplňovalo můj život!
Když jsem se dostal z vězení na podmínku, jel jsem hned k rodině – přítelkyni, s kterou jsem si psal během výkonu trestu. Měla malého chlapečka, kterého jsem si zamiloval. Já si rychle našel dvě práce, abych nás uživil. Když se nám narodilo dítě, museli jsme se přestěhovat do většího. Navštěvovali jsme sbor Apoštolské církve, kde jsme našli spoustu přátel a skvělých lidí. Já tehdy zaplatil všechny exekuce, které proti mně byly vedené. Jenže po dvou letech jsme se s přítelkyní začali dost hádat a já začal zase pít…
Skončilo to těžkým ublížením na zdraví a já se octnul ve vazební věznici. Ale teď už to bylo jiné, protože jsem měl v srdci Boha. Cítil jsem, že čím blíž jsem u Boha, tím víc se cítím hříšný.
Dnes už je to 5 let, co jsem ve vězení. Naši kluci rostou, dvakrát týdně si voláme – jeden z důvodů proč žít, umřít nebo se změnit. A k tomu všemu už prostě nechci hřešit před Bohem. Není to jednoduché, ale je to to, co opravdu chci.
odsouzený tatínek, jehož děti dostaly vánoční dárky díky projektu Andělský strom
jazyková úprava Markéta Krejčí
