Pan P. jel s manželkou obytným autem na dovolenou do zahraničí. Každý den spali na jiném místě. Jeden večer opět zastavili v přírodě, blízko parkoviště pro kamiony. Pozdě v noci se začal do vozu kdosi velmi urputně dobývat, chtěl násilím otevřít dveře, a když to nešlo, vylezl na střechu a zkoušel se probourat do kabiny.
Pana P. napřed napadlo vyrazit do tmy ven a vzít si nůž na obranu. Už po něm sahal. Naštěstí si to rozmyslel a jen skočil na volant a s autem do pár minut odjel.
Vlastně se nic nestalo, nedošlo k žádné škodě, pan P. ví, že zachoval klidnou hlavu a mohl by na všechno zapomenout, dokonce být pyšný na svou správnou reakci. Problém je, že zapomenout úplně nejde. Začali s manželkou prožívat strach před každou další nocí a po návratu se do tohoto dobrodružství už nehrnou.
Někdo jim vzal pocit bezpečí, který se už nikdy úplně nevrátí, jen bude při troše štěstí zeslabovat. Manželé už nikdy neprožijí romantické bezstarostné prázdniny o samotě v přírodě. A především už vždycky bude viset otázka, kdo to byl, proč chtěl tak urputně do obytného auta, když věděl, že je někdo uvnitř. Byl ozbrojený, byl zfetovaný? Vyhlídl si manžele předem, pozoroval je už nějakou dobu? Proč se to stalo právě jim? Jak to mohlo dopadnout? Přitahují nějak svým chováním násilníky? Byla to něčím i jejich chyba? A co jim z toho vyplývá do budoucnosti? Mají se více hlídat? Neměl se jít pan P. přeci jen podívat ven, aby znal skutečnost? Přežil by, kdyby z vozu vystoupil?
Je to trochu strašidelný příběh, ale bez zranění, bez obětí, bez finanční újmy. Jak se pachatel dostal ze střechy auta, když se auto rozjelo, také nevíme.
Podobných věcí se stává hodně a nejsou dořešené. Oběť se snaží nad tím mávnout rukou a pokud strach přetrvává, domnívá se, že by bylo i trapné jej řešit s odborníky.
Všechno nedořešené v nás ale zůstává, dokud to nevyneseme na světlo a nevyjasníme, co nás na tom trápí.
Paní M. byla v útlém dětství zneužívána svým dědečkem. Ten ji měl moc rád a ona jeho. Když se rodina o věci dozvěděla, dělali všichni mrtvého brouka. Nevěděli si s tím rady. Dědeček o tom nikdy dál už nemluvil, ale ani se neomluvil. Rodina také utichla. Nikdy paní M. nikdo z rodiny nevysvětlil, co se stalo, a nikdo jí neřekl, že dědeček udělal něco špatně. Musela na to pomalu přicházet dalších 20 let sama. Mezitím ji v 18 letech znásilnil kamarád po diskotéce. Byl opilý a ona se nebyla schopná ubránit. Toto naopak tajila ona rodině až do svých 55 let a prožívala silné pocity viny. Nesnášela za to sebe samu, celý život byl jedna sebevýčitka za druhou. Připadala si méněcenná. Vše otevřela v projektu Building Bridges (Stavění mostů), do kterého vstoupila v roce 2015 a ještě jím znovu prošla za další tři roky.
Oba příběhy nám vyprávěli účastníci 8týdenního kurzu Building Bridges, v němž se setkávají k tzv. restorativnímu dialogu skupina obětí se skupinou vězňů po dobu 8 týdnů. Setkávání přineslo obětem velkou úlevu, a přineslo možnost vidět zločin z druhé strany také pachatelům, kteří své příběhy zase vyprávěli obětem.
Tato setkání jsou nesmírně emocionálně nabitá. Pro každého účastníka, oběť i vězně, je těžké příběh vypovědět, je tu hodně slz a strachu, co mému příběhu řeknou ostatní, tolik jsem se za něj dlouho styděl/a a teď budu vyprávět každou podrobnost. Je to těžké. Vyprávění a následné otázky skupiny ale přinášejí velkou úlevu, vydechnutí, že je to venku. Skupina není konfrontační, každý ví, že potřebuje soucit a pomoc druhých, a tak si všichni projevují úctu, i když si kladou velmi pravdivé otázky a dostávají pravdivé odpovědi.
Vězni se při setkáních a vyprávění příběhů všech nesmírně stydí a zvyšuje se míra jejich empatie. Oběti zase mohou ztrácet strach z pachatelů, vidí jejich zranitelnost, jejich stud. Vězni říkají po skončení projektu, že nikdy dříve o oběti nepřemýšleli a zcela podceňovali dopad každého zlého činu. Omlouvají se, píšou dopisy vlastním obětem. Tyto dopisy se neodesílají, ale čtou na závěrečné oslavě, kde pachatelé také dávají obětem symbolické odškodné. Především už vědí, že musejí dát odškodné i své vlastní oběti a vymyslet způsob jak.
Jak doba Covidu ovlivnila projekt?
V loňském roce 2020 jsme projekt neomezili, i když vstup do věznic možný nebyl a není. Použili jsme možnost online propojení mezi věznicí a oběťmi. Bylo to trochu napínavé, předchozí zkušenost k tomu dosud neexistovala.
Věznice Vinařice, která tradičně jedná odvážně a flexibilně, připravila místnost, kde se před velkou obrazovku vešlo 7 pachatelů a terapeut věznice. 6 obětí a dva facilitátoři MVS se připojovali z domova a z kanceláře. Každý týden proběhly téměř 3 hodiny společného času zamýšlení a studia restorativní justice, biblických příběhů, zejména toho o Zacheovi z evangelia Lukáše, a nad dalšími silnými texty, a především ke sdílení příběhů.
I letos začínáme online projekt právě nyní. Má to své výhody, i nevýhody. Mezi pozitiva patří menší časová zátěž (není třeba cestovat daleko, procházet dlouhými kontrolami uvnitř věznice). Negativa: chybí přeci jen stisk ruky, podání židle, nabídnutí čaje a jiné drobné pozornosti vůči obětem, a také vnímání surovosti prostředí věznice, tedy silné kontrasty, které k projektu patří.
Projekt setkávání nesouvisejících obětí a pachatelů uvnitř věznice je u nás zatím unikátem, který se díky pozitivním výsledkům bude jistě rozšiřovat. Oběti v projektu pochopí, že není jejich vina, když jim kdokoli ublížil a nemusí se stydět za chování jiného člověka. Pachatelé lépe přijímají svou vinu, odpovědnost, a projekt je vede k náhradě způsobené škody. Zacheus nahradil vše čtyřnásobně, a ještě rozdal polovinu svého majetku. Není to vůbec moc, protože trauma se nedá vyléčit snadno, ten kdo ublíží, musí vše vynahradit mnohonásobně, aby vrátil věci jen trochu do pořádku.
Poslední zajímavostí je, že projekt odhaluje, jak nesmírně vysoký počet z nás se v minulosti stal obětí, aniž bychom se tak cítili, a aniž bychom trestný čin kdy ohlásili. Sama mám několik příběhů, které jsem v minulosti bagatelizovala a netušila jsem, že jsem oběť a že si nesu následky. Myslela jsem, že jsem se vším vyrovnaná a že to umím brát s nadhledem a mám v sobě vše vypořádané. Tak to ale není, věci je třeba nahlas pojmenovat a pochopit, co byla a co vůbec nebyla má vina. Všechno, co v nás zůstává ve tmě bude bobtnat a někam se tlačit v tu nejméně vhodnou chvíli.
Možná se zkuste zamyslet, co se vám přihodilo, přemýšlejte o zdánlivých drobnostech, jako vykradeném sklepu, nebo ukradených věcech ze zahrady, možná o peněžence, kterou vám někdo vytáhl z kapsy. Přemýšlejte, jaké to na vás mělo dopady. Vzpomeňte na sexuální obtěžování kýmkoliv v rodině i mimo ni.
70% kriminality spadá do tzv. latentní kriminality, tedy nikdy neřešené, nikdy neoznámené. V takovou chvíli zvažte, jestli si věci chcete uspořádat a zkusit, jak se k tomu staví restorativní justice, obnovující (přímo občerstvující) spravedlnost a pokud vás to zaujme, ozvěte se nám.
Letošní první kurz začne už v polovině dubna. Každý účastník bude mít možnost vstupního rozhovoru a poté dalších konzultací s psychologem, který o vstupu do projektu rozhodne a budete mít jistotu, že vám projekt ničím neublíží, ale pozvedne vás.
Těším se, že se restorativní přístup stane již brzy běžnou součástí řešení ublížení, nespravedlnosti, zla a zranění.
Chcete se do projektu přihlásit? Vyplňte prosím tento formulář a my se vám v nejbližší možné době ozveme: https://forms.gle/8Lj4vGSpGR3htRPdA
sepsala Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka MVS
