Čeho lituji a jak to napravit.
Začnu svým životem. Měla jsem krásné dětství. Od pěti let jsem vyrůstala s mladším bratrem, maminkou a nevlastním otcem. Po roce přišla na svět i sestra. V roce 1973 se maminka rozvedla a našla si přítele, který se po čase k nám přistěhoval, a pro mě začaly kruté chvíle. Ať jsem udělala cokoli, chvála se mi nedopřála. Jak mi bylo 12 let, začala jsem vyhledávat svého vlastního tatínka, což se mi podařilo, ale jakmile se to mamka dozvěděla, zašly hádky a já utekla k otci. V 15 letech jsem šla do učení, které jsem nezvládla. Otec onemocněl zákeřnou nemocí a umřel.
Šla jsem odprosit mamku, vzala mě zpět domů a našla mi práci u sebe v zaměstnání. Nebyla jsem moc dobrá.
Našla jsem si kamaráda a z toho časem vznikla láska. Byl to muž romské národnosti a doma začal další poprask. Utekla jsem opět z domu a ve svých 18ti letech jsem se vdávala. Samozřejmě z mé rodiny nám na svatbu nikdo nepřišel. Odstěhovali jsme se do Karlových Varů k jeh rodičům do baráku. Porodila jsem dva syny, ale u toho posledního syna mi manžel zemřel. Bylo mi pouhých 27 let.
Opět mi nastaly kruté chvíle. Tchýně mi dávala vinu, že její syn zemřel kvůli mně (to jsem nechápala). Až jednoho dne mi sbalila věci a vyhodila mě pouze s mladším syne, kterému byly 4 měsíce. Staršího mi nedali, protože byl první vnouče a podobal se na tátu.
Opět jsem jela domů k mamce a opět mě přijala. O toho staršího syna jsem se soudila a prohrála. Byl dán do péče prarodičům. Po nějakém čase jsem se opět vdala svatbu mi už vystrojila i maminka. Zase se mi smůla přilepila na paty. Manžel začal hodně pít s kamarády, kradl mi peníze a já neměla co dát dítěti. Od té doby jsem začala krást po obchodech, rozepře s mamkou a spory zákony. Spočítali mi to a já šla do vězení a syna dostala mamka. Byla jsem po čtvrté zavřená a mamka v tu chvíli zemřela a syna mi dali do dětského domova do 18ti let. Po propuštění jsem se ocitla na ulici, spala jsem různě.
Zkoušela jsem bydlení, ale marně, propadla jsem alkoholu, a z toho vzešly opět krádeže. Odsoudili mě, ale místo nástupu jsem se ocitla nehybná v nemocnici. Dávali mě rok dohromady v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Následky mi zůstaly a přiznali mi plný invalidní důchod, ale bohužel bez vyplácení peněz, protože mám dluhy na pojištění. Po propuštění z léčebny mě zavřeli k odpykání trestu a tak po mém výstupu budu na sociálních dávkách.
A teď k té otázce – čeho lituji?
Nebyla jsem u své maminky v době, kdy umírala, nikdy jsem nedala na její rady, které myslela pro mě dobře. Kdybych jí poslechla, nikdy bych tak nedopadla na ulicích a ve vězení. Opustila jsem domov, maminku i moje děti. Ničeho jsem si nevážila a sama sebe tím potrestala.
Jak to vše napravit?
Hodně jsem o tom přemýšlela a dále i přemýšlím až v tomto trestu. Jsem dosti nemocná a myslím si, že bych si už po tom všem, co jsem si prošla, zasloužila být šťastná, najít si bydlení, začít žít spokojený život, užívat si svobody a vážit si peněz a nikdy už nekrást. Najít si cestu ke svým dětem, aby mi odpustily a dokázat, že jsem se změnila. Mojí maminku sice už neprobudím, ale věřím, že se n mne bude dívat z nebíčka, odpustí mi a bude na mě pyšná, že jsem se dokázala konečně postavit na vlastní nohy, bez alkoholu a krádeží.
A mí sourozenci? Jednou mě snad pochopí, protože nyní už 16 let nejsme v kontaktu a kvůli vězení na mě úplně zanevřeli.
Kým je pro mne Ježíš.
Syn Boží – naučil mě zdvořilosti, nepohrdání člověkem, o přísaze odplatě, dobročinnosti…
Nikdy jsem nevěřila v Boha a v Ježíše. Žila jsem v jiném světě. Když mi někdo ublížil nebo naštval, řešila jsem to odplatou, pohrdala jsem pomocí druhých, otáčela jsem se k lidem mnohokrát zády, hodně jsem některé lidi nenáviděla a neuvědomila jsem si, že všechno dělám špatně a na všechny moje hříchy jsem doplatila.
Zlom nastal v době, když jsem šla kolem kostela a uslyšela jsem písně. Nedalo mi to a vstoupila jsem dovnitř. Hudba, modlitba, kázání mě natolik upoutalo, že jsem tam vydržela až do skončení. Najednou jsem v sobě ucítila úlevu a já měla za to, že se mnou něco děje. Vyprávěla jsem to babičce a ona mi sdělila, že byl u mě Ježíš, který mi chce pomoci. Začala jsem se tím zabývat a poznávat, kdo byl Ježíš, kým byl stvořen a čím je nám nápomocen. Začala jsem věřit a tím jsem i na sobě začala pozorovat změnu.
Je to dost někdy těžké se změnit, ale jsem na sebe pyšná, že to dokážu i přesto, že kdo to ocení, odpustí mi. Já byla ta zlá a vymstilo se mi to, ale nyní jsem se změnila, i když stále se musím nacházet a hledat chyby na sobě, abych je mohla napravit.
Marcela, 20.2.2014
