Co bych řekla Ježíši, kdyby mi řekl „Pojď a následuj mě“
Před pěti lety jsem žila velice hektickým životem. V tom neustálém spěchu jsem nikdy nepomyslela, že by mohlo existovat něco jiného, nadpřirozeného, nevysvětlitelného. Vše změnil den, kdy jsem přišla málem o život. i když mi něco říkalo – nechoď tam, potlačila jsem to a byla jsem ve výrobě drog. Bylo to špatné rozhodnutí a jsem za to potrestaná nejen odnětím svobody, ale i mým postižením. Každý den po zbytek mého života, kdykoli se na sebe podívám, si připomenu, že jsem šla špatnou cestou.
Při léčení jsem trpěla velikými bolestmi. Není to ale nic proti tomu, jak trpěly moje děti, maminka, když skoro tři měsíce nevěděly, zda přežiji. Stal se zázrak a dostala jsem druhou šanci. Žiji. Nejsem tělesně na nikom závislá, ale mám obrovské špatné svědomí, právě k mým blízkým, kterým chci, až se budu moci vrátit domů, vynahradit moji nepřítomnost a to, jak celou dobu stáli při mě a pomáhali mi.
Tato moje představa o způsobu života po návratu z vězení se neslučuje s tím, abych okamžitě a bezmyšlenkovitě změnila směr mých kroků a plánů. Myslím, že ten, kdo chce následovat Ježíše a řídit se jeho učením, nemusí okamžitě opouštět své nejmilejší. Vždyť víra je jak semínko, které je po zasazení potřeba zalévat a starat se o něj, aby vyrostlo. Někdy ta malá rostlinka při přesazení nebo častém přemisťování může zahynout. Víra, to je láska nejen k Bohu, ale i k bližnímu svému.
Věřím, že Ježíš by jistě pochopil, že při odmítnutí jeho nabídky následovat ho, neodmítám víru v něho, ale jen po tom všem, co jsem s mojí rodinou prožila, je pro mě důležité být si bok po boku s mými milovanými. Bez nich bych uschla, jak ta květinka bez vody. Jejich láska a přítomnost je pro mě ta voda.
Lenka, 29.8.2013
