V loňském roce pomáhalo MVS v různých projektech přes 400 dobrovolníků. Nejstarší dobrovolnici bude zanedlouho 85 let. Jana Hrůzová z Rajhradu naší organizaci pomáhá třeba s dopisováním s odsouzenými a před Vánocemi velmi svědomitě obvolávala rodiny v projektu Andělský strom.
Jak dlouho znáš MVS a jak ses o organizaci dozvěděla?
Bylo to v roce 2015, když jsem náhodou začala pátrat, jak bych se dostala k uvězněnému chlapci, který zabil vnuka mé sestry. Pak jsem si na podzim toho roku koupila Katolický týdeník a v něm byl rozhovor s Gábi Kabátovou. Napsala jsem jí e-mail a potom jsme si několikrát volaly. Pozvala mě poté na školení dobrovolníků do Prahy, kde jsem lidi a činnost MVS poznala více a moc se mi to líbilo.
Zapojuješ se jako dobrovolnice. Co všechno to obnáší a na jakých projektech se podílíš?
Dopisuji si s několika vězni, s jedním dokonce od roku 2016. Některé z nich bych docela ráda poznala osobně. Pravdou ale je, že už dvakrát se stalo, že po propuštění se po těch chlapcích „slehla zem“. Ale snad jim komunikace s někým zvenčí trochu pomohla.
Voláš také do rodin v rámci Andělského stromu, takže období před Vánocemi jsi měla dost napilno Jaké je to mluvit s rodinami vězněných lidí. Svěřují se? Zažila jsi něco neobvyklého?
Andělský strom je moje srdeční záležitost. Ve svém věku nemám kapacitu, abych sháněla a posílala dárky, takže telefonování je pro mě ideální činnost. A je pravda, že při tom prožívám spoustu emocí. Někteří pečující se mi svěřují se svými bolestmi. Každý rok je několik příběhů, kdy mě srdce bolí. Letos to byly třeba příběhy prarodičů, kteří vychovávají svá vnoučata. V porovnání s těmi příběhy si říkám, jak se moje děti a vnoučata mají dobře. A také děkuji Bohu za rodinu, ve které jsem vyrostla já. Ovšem na druhé straně mi kontakt s rodinami dává obrázek, jak různí jsou lidé. Někteří jsou velmi vděční, mají radost a někdo to zase bere jako jakýsi nárok, něco automatického. Někdy je dárek také odmítnut. Pečující odmítá jakékoliv vztahy s uvězněným. Často se tomu nedivím, protože rodiny často rozdělí alkohol, drogy nebo dokonce domácí násilí. Ale potěšil mě letos třeba plzeňský vězeňský kaplan, který nám pomohl doručit dárky dětem 3 vězňů.
Kolik lidí obvoláš během jednoho ročníku?
Jsou to vždy stovky hovorů. Letos to vychází kolem 500. Často se jedné rodině musí volat několikrát – neberou telefon, nemohou mluvit a často je to také bez úspěchu.
Co tento projekt pro tebe osobně znamená?
Telefonování je moje záchrana v čase mých depresí, což je nejčastěji právě v období listopadu a prosince. A jako bonus – konečně si připadám užitečná. V té době ztrácím svůj pocit „ekologické zátěže na této zemi“.
Můžeš prozradit něco ze svého života?
Posledních 15 let v zaměstnání jsem pracovala u počítačů a 20 let jsem již v důchodu. Moc ráda jsem četla, dnes se ke knihám dostanu již zřídka. Za pár týdnů mi bude 85 roků. Bydlím v Rajhradě, mám dceru, 2 vnučky a 4 pravnoučata. Bohužel moje rodina nesdílí mé radosti z mých dobrovolnických aktivit. Všechny je mám moc ráda, ale je pravda, že to s dětmi moc neumím. Po smrti mého muže před 12 lety, jsem měla jedinou touhu – umřít brzo a rychle. Teď si ale přeji, aby mně bylo ještě dopřáno sblížení s mými pravnoučátky, jsou to už školáci, třeba se to podaří. Je zajímavé, že zločin jednoho mladého chlapce takovým zvláštním způsobem obohatil moje stáří! Cítím v tom snad jakýsi Boží humor.
Sepsala: Jitka Vrbová
