Moje dospívání:
Vzhledem k tomu, že je mi 47 let, tak si toho moc nepamatuji. Vím, že jsem vyrůstala ve víceméně pohodové rodině. Rodiče se nám plně věnovali, byli jsme s bratrem vedeni k domácím pracím, šetřivosti. Měli jsme větší zahrádku, kde samozřejmě bylo stále práce dost. Díky tomu dodnes miluji jakoukoli zeleninu a ovoce, jak syrovou, tak vařenou. Brzy jsem se naučila i vařit, žehlit a podobně. Hodně jsme jezdili na výlety, a to nejen o prázdninách. Takže jsem vášnivá milovnice přírody i houbařka, ale to až v dospělém věku. V dětství si to člověk tak moc neuvědomuje. Po tatínkovi jsem zdědila vášeň pro luštění křížovek a mám po něm i klidnou povahu. Samozřejmě také dbali, abychom ve škole prospívali, ale bez jakéhokoli stresu. Když přišla špatná známka, musely jsme si ji opravit, ale jinak žádný teror. I výběr dalšího vzdělání po základní škole nechali zcela na nás. Jak moc jsem trápila rodiče v pubertě už také nevím, pamatuju si jen, že mi jejich názory připadaly zastaralé, že pořád něco tzv. měli. Ale jinak jsem snad až tak velký tyran nebyla. Teprve v pozdějším věku si člověk uvědomí, čím byl ovlivněn v dětství a mládí a za co má být rodičům vděčný. I za to, co se mu tenkrát nelíbilo.
Nejsem rozhazovačná, spíš skromná, umím hospodařit s málem a vážím si každé maličkosti. Teprve v dospělosti, tedy lépe řečeno až v určitém věku po nějakých zkušenostech, člověk uzná, v čem všem měli rodiče pravdu, že i to zlé je k něčemu dobré a pochopí i moudra, která se v mládí zdála jako přežité a zastaralé názory.
Jeden příklad za všechny. Jak už jsem uvedla, můj otec byl velice mírné povahy. Nejraději pobýval na zahrádce, na rybách nebo luštil křížovky. A tak i život a věci bral, tak jak jsou, jakoby byl smířený s Bohem a jeho vůlí, i když u nás v rodině jsme k víře vedeni nebyli. A vím, že mě to tenkrát popuzovalo – mládí potřebuje rozlet, chce všechno měnit. Svět patří nám, proč se s něčím smiřovat, když my to chceme jinak. Ale teď stále více poznávám, jak jsem mu podobná a vím, že člověk nemůže mít a chtít všechno (život je i kompromis) a váží si už jen důležitých věcí (zdraví, lásky, odvahy, porozumění) a naučí se i odpouštět.
A mě až v posledních letech ovlivnila víra, i když se v ní stále hledám. Přepadá mě spousta otázek. Vím, že se nic neděje náhodou, ale všechno je to Boží záměr. Bůh nám dal svobodnou vůli a tak mnohdy v pravdě záleží na nás, jak si to uděláme „Každý strůjcem svého štěstí“. Tak se dopouštíme i chyb. Ale uchýlíme-li se k Bohu, pomůže nám a dovede tam, kam dojít máme „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v Něho, On sám bude jednat.“ Žalm 35:5
I když nevím, kterou cestu zvolit,
Vím, že Ty mě povedeš
Když se bojím toho, čím mám projít
Vím, že Ty mě povedeš
Když padám, nemám sílu dojít
Vím, že Ty mě dovedeš
I když nerozumím všemu, Ty to víš a to mi stačí.
Moje dosavadní zkušenost s okolím:
Jedna věc je vidět sama sebe v určitém světle a být přesvědčená o svých vlastnostech, ať už kladných nebo záporných (nikdo není dokonalý), ale jiná věc může být, jak nás vidí ostatní. Co je pro mě kladné, může být pro jiné záporné. Ovšem problém je, zda se pravdu a tím třeba jiný názor, vůbec dozvíme. Ne všichni lidé jsou upřímní a bez okolků nám prozradí, jak nás vidí, co si o nás myslí a co se jim líbí nebo ne.
Pokud bych se krátce zamyslela o době před výkonem trestu – lidé obdivovali a chválili moji fyzickou kondici. Kam jsem přišla, prý přišlo sluníčko (vždy s úsměvem a milým chováním), trpělivost, klidná povaha, zodpovědnost a šikovnost v zaměstnání. To jsou věci, které mi byly řečeny do očí, takže si troufám věřit, že to bylo míněno upřímně. Ovšem, co se týče období výkonu trestu, situace se změnila, tedy částečně i já. Tady se svému okolí mohu jevit jako „vlk samotář“, ale je to jakási moje vnitřní obrana. S lidmi, se kterými si mám co říci, se bavím, ale nevysedávám na kuřárně a neúčastním se každodenního tlachání o všem a o ničem. Raději jsem na pokoji, čtu si, luštím křížovky atd., což by eventuálně mohlo i někomu vadit, že jsem nějaká divná, nafoukaná nebo zapšklá sušenka (suchar v mražené podobě). Své soukromí si rovněž víceméně držím pod pokličkou. Že mám v sobě smutek, starosti, zlost apod. Tak je nedávám většinou vůbec najevo a nechávám si je pro sebe a nemám ráda vyzvídání, což by mohlo třeba někoho urazit. Co zůstalo stejné je asi stále ta fyzická kondice a výkonnost v práci, pohyblivost při cvičebních aktivitách, na což jsem mnohokrát slyšela slova chvály a obdivu a z toho pramenící jakýsi respekt (je mi 47 let). Nedávno mi jedna spoluodsouzená řekla, což mě potěšilo i překvapilo zároveň, že mě má ráda, že jsem taková klidná povaha a tudíž pro ni dobrá společnice. I ji vidím neustále s knihou v ruce a moc toho také nenamluví, ale myslím, že je to také jen tady, v tomto prostředí. Občas se mi také stane, že za mnou některá přijde s otázkou a žádostí o vysvětlení, když něčemu nerozumí, nebo neví, co to je, co to znamená, dokonce i co se týče pravopisu, protože se o mně ví, že hodně čtu a nejen knihy, ale i odbornější časopisy. To jsou věci, které potěší. Ale jinak toho mnoho říci nemohu. Bohužel musím konstatovat, že prostředí, ve kterém teď musím přebývat je plné falše, lži, přetvářky a pomluv. Je to smutné, ale je to tak. Mnohokrát jsem byla náhodným svědkem, jak jedna druhou v její nepřítomnosti pomlouvala a když byly spolu, chovala se k ní jako k nejlepší kamarádce. A pomluvy všeho druhu slýchám denně. Jen pomluvy nebo kritika mojí osoby se mi k uším zatím nedostaly, takže nevím. Ale, jak říkala už Božena Němcová: „Není na světě člověk ten, který zalíbil by se lidem všem“, takže nějaký negativní pohled na mě určitě existuje. Prozatím mohu jen doufat, že to není se mnou až tak špatné.
