Přišel jsem z vojny, do práce jsem nešel,
spletl si dojmy, na cestu zlou sešel.
Vrátil se do kasáren, ukradl kulomet,
nebyl to sen, ale první trest.
Dostal jsem rok, o to tenkrát nešlo,
spíše o to, co z toho vzešlo.
Člověk který nemiluje, já už nebyl normální,
lidem jen ubližuje,kriminálník prolhaný.
Nechodil jsem do práce,chtěl žít jako král,
abych mněl peníze, auta lidem bral.
Kámoš pásl dívku na cestě,byla to má vina,
mněla se mnou dítě.
Pustili mne z basy, scháněl jsem prachy,
nebylo to prací, dostal jsem se zpátky.
Pořád jsem přemýšlel,kde vzít peníze,
jak bych zákon obešel, nechodil do práce.
Opět svoboden,šel jsem za kamarády,
potom za otcem,řekl tati,syn je opět venku,
ale začal krást,proto zachvilinku, byl v base zas.
Katr zapadl, opět v chládku,
otec neodpadl, jak kamarádi venku.
Byl jsem dopaden,nepustil nic na ně,
byl to sen, že se postarají o mne.
Stále se to opakovalo,rok co rok,
až tělo odsedělo,skoro sedmnáctej rok.
Došla mne síla, chtěl jsem umřít,
duše už nechtěla v mém těle déle žít.
Ve vězení v kapli, klečím na kolenou,
slzu jsem prolil, nad kde jakou mou vinou.
Prosím kriste milost,odpust mé hříchy,
řekni prosím dost, pro mé další viny.
Náhle cítím dotek i pohlazení na duši,
zmizel i smutek, který nosím v srdci.
Je to k nevíře, že Kristovo pohlazení,
přišlo ze kříže za mnou do vězení.
Nemůžu pochopit co se tenkrát stalo,
kristův kříž, přijalo mé tělo.
Je to opravdu k nevíře, že má nová láska,
je ze kříže a ne z baru kráska.
Poprvé bůh vyryl desatero na desky,
podruhé poslal v lidském srdci,
jak se narodil Kristus v betlémě
a lidem sdělil pravdu sobě.
On je syn člověka i boha,
abys nebyl vin a přijal jeho slova.
Díky kterým já se opět narodil a své staré já na kříži přibil.
Kristus není sen,
je pravdou pro každý den.
Kráčí stebou
naučil mne dávat a né druhým brát.
Jak pláče tvé srdce,
pomoci i když se nechce,
neříkat já, ale jak se druhý má.
Neskuhrat v nemoci, bez řečí pomoci.
Říct to je špatné, odpustit i po sté.
Je to k nevíře,že miluje i ze kříže,
kteří mu ublížili, nesoudí podle viny.
Jeho láska je nekonečná, nemá hranic a je věčná.
Díky jeho moudrosti já si přestal dělat starosti,
pro tu jeho pokoru, já postupuji nahoru.
Pro ten jeho kříž, já v sobě našel klid,
musím se stát ničím, abych mohl být něčím.
On je ten hrnčíř,který tvaruje tu číši,
on je to světlo,které ke mne přišlo,
když já se zatoulal, On mne cestu ukázal.
On je ta pravda,když má duše žasla,
jeho ruce mne hladili, bolesti mne zbavily.
On je ten život,který pramení jak potok,
chci z něj pít,věčný život žít.
