Účastnice projektu Building Bridges, Petra Sokolová, nám poskytla jedinečný vhled do myslí a pocitů obětí trestných činů. V 19 letech se s kamarádkami bavila v baru, někdo jí dal do pití drogu. Až po několika hodinách ji vzbudil z její strany nedobrovolný sexuální akt s neznámým násilníkem. Co přesně nám o vypořádávání se s tím řekla, si můžete přečíst v dnešním rozhovoru.
Milá paní Petro, v projektu BB často zažíváme, že oběti nejsou schopné i po dlouhé desítky let hovořit o tom, co se jim stalo a mají mylně dojem, že se jedná o jejich chybu. Měla jste podobnou zkušenost?
Ano, měla.
Kolik let Vám trvalo, než jste byla schopná téma otevřít?
20 let. O své zkušenosti jsem začala hovořit před 3-4 lety na akademické půdě v USA. Zpracovávala jsem to téma do dokumentu – nemělo to být jen o mně, ale nakonec vlastně bylo. Bylo to také v době, kdy na světové jeviště vstupovalo hnutí “ME TOO”, což pro mě bylo velkou podporou. Takže to vlastně byla souhra hrozně moc věcí. A není to zdaleka u konce, stále se to vyvíjí, ještě mě čekají další rozhovory, např. s rodinou.
13 let to nevěděl vůbec nikdo, poprvé jsem se svěřila svému tehdejšímu partnerovi. A až teď, po 20 letech, toto téma otevírám s dobrými kamarádkami. S partnerem to probíráme hodně otevřeně. Před rozhovorem vždy zvažuji, jaká může přijít reakce a snažím se na ni připravit. Třeba i toto zveřejnění příběhu je součástí té geneze. Motivuje mě to komunikovat o tom s lidmi kolem mě.
Jak dlouho jste přemýšlela o vstupu do projektu BB a jak jste se o něm dozvěděla?
S Gábi (pozn. Gabrielou Kabátovou, výkonnou ředitelkou MVS) se znám už od mala, naši rodiče jsou dobrými kamarády. Pozoruju ji v rámci MVS vlastně už od počátku. Pamatuju si, že ještě než byl projekt Building Bridges na nohou, vyprávěla mi o té metodě, o propojení pachatelů a obětí, byly jsme z toho obě nadšené. Takže o něm vlastně vím asi od začátku.
Jsme domluvené, že když mám prostor, ozvu se, jestli nepotřebuje s něčím pomoct, a pomůžu. Gábi syn se na mě obrátil začátkem roku 2020, jestli bych nechtěla pomoct právě s projektem Building Bridges tím, že bych mezi svými známými šířila formulář pro účastníky – oběti, protože jich nebyl dostatek. Současně ale navrhl, pokud bych měla zájem o participaci, jsem vítána. Až když jsem si dotazník přečetla, napadlo mě, že i já bych mohla být jednou z těch obětí, ne jen dobrovolnice.
Trvalo mi to pak několik měsíců, než jsem se rozhodla zúčastnit se. Brala jsem to jako velkou výzvu. Dlouhé roky jsem pracovala na tom, abych se už necítila jako oběť. Takže jsem zvažovala implikace toho, že v rámci BB budu jednoznačně na straně obětí. Programu jsem dopředu dobře rozumněla a viděla jsem velké výhody, které účastníkům přináší. A tak jsem se rozhodla se zúčastnit.
Co vás v projektu překvapilo? A co nejvíce rezonovalo s vaší situací?
Účel programu byl splněn, překvapila mě ta hloubka, do jaké byl splněn.
Šla jsem do toho s tím, že u toho trestného činu šlo i o mé přičinění – nenahlásila jsem to na policii, nic jsem s tím neudělala. Říkala jsem si, že bych na to prostě měla zapomenout. Ale na druhou stranu, došlo k porušení zákona a byl spáchán hanebný čin. Do Building Bridges jsem vstupovala s tím, že to potřebuju potvrdit, že to není jen můj subjektivní pocit, že to bylo špatně, ale že je to objektivní, a že jsem si to nezasloužila.
Během rozhovorů s vězni, kdy jsme o těch věcech mluvili, tohle nastalo. Doufala jsem, že tato validace, toto potvrzení, že co se mi stalo je odsouzeníhodné, přijde, ale ta hloubka, se kterou mně to zasáhlo, a ta empatie od ostatních pro mě byly hodně hojivé a mocné.
Kam jste se posunula, pokud je možné o posunu hovořit?
Rozhodně jsem se posunula na emoční škále, vnitřně. Jednoznačně jsem do Building Bridges vstupovala se zmatením a vztekem a vyšla jsem s uvolněním a propuštěním velikého kusu těchto negativních emocí. Někde ve mně se to zatvrdilo a až pomalu, postupně se to začalo dávat do pohybu. Ze začátku všechno ovládal stud, dlouhodobě jsem se necítila připravena čelit různorodým reakcím. Tyto kusy ledu se zase posunuly dál.
Komu byste doporučila účast v projektu?
Úplně komunikoli. Málokdy si totiž v životě uděláme čas na to, abychom se intelektuálně, filozoficky zamýšleli nad tématy odpuštění a zodpovědnost. Příběhy, které tam sdílíme, nemusí vždy způsobovat nějaké velké trauma. Všichni v sobě máme i jen drobné křivdy, se kterými neumíme pohnout dál a potřebujeme ono uvolnění.
Bezprostředně po ukončení projektu jste napsala silný dopis svému pachateli. Od té chvíle uplynuly 2 měsíce, napsala byste to dnes stejně?
Ten dopis byl už nějakou dobu ve mně, netrvalo mi moc dlouho ho sepsat. Někdy nad psaním musím hodně přemýšlet, ale tady jsem jen ze sebe vydala něco, co tam už dlouhou dobu zrálo. Ano, napsala bych to stejně. Je to takové manifesto mého vnitřního prožívání, které vyplulo na povrch díky Building Bridges. Nevím, jestli naplňuju definici “odpuštění”, ale teď s tím dokážu lépe pracovat, je to další fáze, jsem v procesu.
Myslíte, že půjde tuto životní kapitolu uzavřít docela?
Zajímavá otázka, zkoumám ji nejen kvůli svému příběhu. Myslím si, že úplně ne. Myslím si, že teprve teď jsem schopná nahlédnout na některé aspekty toho traumatického zážitku. Je to spíš jako s cibulí – traumatický zážitek má tady tenhle efekt a tamhle tenhle efekt. Nejsou to nezbytně negativní věci, některé dokonce mohou být i pozitivní. Každopádně to ale má dopad na všechny aspekty života.
Neumím si v tuhle chvíli představit verzi, že bych nad tím jednou mohla říct: “Už je to pryč.” Je to propletené s celým mým životem. Již 10 jsem dobrovolnicí, nejprve v USA, kde jsem u soudu pracovala s oběťmi sexuálního a domácího násilí. V USA nemusíte být právnička, abyste tuto roli mohli zastávat. Studovala jsem tam také obhajobu lidských práv. Pozornost se mi nakonec ale vždy stáčí ke vztahu žen a mužů, a k domácímu nebo sexuálnímu násilí.
Moje zkušenost mě formuje, ale nedefinuje mě.
Děkujeme za rozhovor i za odvahu podělit se s dalšími o svou zkušenost. Na další životní cestě přejeme sílu a Boží požehnání.
sepsala Bláža Kotrsová
