Bůh v mém životě
Navštěvovat vězněné? To církev řadí mezi skutky tělesného milosrdenství. Když jsem s Mezinárodním vězeňským společenstvím poprvé dostala možnost projít zamřížovanou branou tam, kam se obvykle odchází nedobrovolně a z rozhodnutí soudu, potýkala jsem se s předsudky: tito lidé tu jsou přece proto, že si to zaslouží. Proč s nimi „nadělat“? Provedli něco špatného, zavrženíhodného, a teď si za to odbývají spravedlivý trest. Jenže tenhle postoj tváří v tvář odsouzeným mi dlouho nevydržel. Mezinárodní vězeňské společenství je sdružení křesťanů různý ;ch církví, které spojuje opravdové nasazení a hluboká víra, že v lidech ve vězení potkávají trpícího Krista a že mu svými návštěvami, rozhovory a nabídkou modlitby slouží. Je to postoj, který mě rychle „nakazil“.
Jistě: muži a ženy, za kterými chodíme, protože projevili zájem se s nějakými křesťany setkávat, udělali něco, co zákon postihuje, co ublížilo někomu druhému a co je Božím pohledem hříšné. Krádeže, zaviněné autonehody, násilí, zadržené výživné, zpronevěry. Tváří v tvář jejich osudům ovšem víc a více poznávám, jak pravdivá jsou slova papeže Františka z letošní pouti vězňů do Vatikánu v Roce milosrdenství: „Pokaždé, když přicházím na návštěvu do vězení, ptám se: Proč oni, a ne já? Všichni můžeme pochybit. Tak či onak jsme všichni chybovali. Ukazovat prstem na někoho, kdo pochybil, nesmí být alibi skrývající vlastní rozporuplnost.“ Naslouchám vyprávění těch v šedivých vězeňských mundúrech a stále víc si uvědomuji, že můj čistý trestní rejstřík není má zásluha, ale velká Boží milost.
Udivuje mne – a také trochu zahanbuje – schopnost těchto mužů a žen obracet se ve své mezní situaci k Bohu: schopnost skutečně a upřímně litovat, doufat a spoléhat. Po propuštění bezpochyby nevydrží všem, jsem si však jistá, že i tyto okamžiky, kdy se Bůh dotýká jejich srdce a oni se chytají jeho ruky, se „počítají“. Zasahuje mě opravdovost, s níž myslí na své blízké: děti, kterým scházejí, rodiče, které zklamali, partnery. Zvláště silné emoce provázejí setkání kolem Vánoc. „Chtěla bych svým synovcům a neteřím poslat aspoň malý dárek, ale co koupíte za zdejší kapesné? Stovka je okamžitě pryč,“ svěřuje se mladá žena. „Doma bych byla s mamkou, letos poprvé to tak nebude, a tak myslím, že celý Štědrý den probrečím v posteli,“ dodává. Prosí o modlitbu za vážně nemocnou matku své spolubydlící na cele – ta v Boha nevěří, a tak se modlit nechce. Trest má dlouhý, matku už možná nikdy neuvidí. Na závěr setkání se s vězeňkyněmi obejmeme, vřele a upřímně. Ve strohých zdech věznice, kde život běží „na minimum“ a bez ozdob, jako by za každým slovem a gestem svítil vykřičník.
Budu Boha prosit, aby tento vykřičník nevybledl, až tito muži a ženy z vězení vyjdou a pokusí se začít znovu. Aby nevybledl v nich – ani ve mně.
- B.
