Psal se rok 2013, a já po druhé vyměnil svobodu za mříže. Díky mému dětinskému přístupu, porval jsem se a byl jsem odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve vyšší trvání 20.měsíců….nedovedete si představit jakým způsobem mě tento trest ovlivnil, ale o tom za chvíli. Kazdy můj den byl autenticky, a to člověka přivádí na různé myšlenky.
Prostředí vezeni je pro člověka bez trestné minulosti utrpení. Každý kdo byl někdy zavřený, okamžitě zalitoval toho, čeho se dopustil a ani já nebyl výjimkou, litoval jsem každého mého spatného kroku, a modlil se k Pánu Bohu, aby bylo to vše spatné už za mnou. Přál jsem si spokojený život, bez větších starosti, chtěl jsem žít obyčejný život jako ti ostatní, kterým jsem se posmíval, že nic nezažili. Jenomže mi osud připravil pár nečekaných překážek. Den co den jsem si přehrával svůj výstup na svobodu, jak to vše bude krásny a bezstarostny, jak budu happy….
a vše bude tak jako v mých představách.
mezitím jsem ve věznici Jiřice potkal par neskutečných lidiček, od pana vychovatele Ládi, až po vězeňského kaplana Roberta, který mě společně s panem vychovatelem učili poznávat Svaté Písmo. Nikdy bych si nepomyslel, že bych mohl s takovým zapálením diskutovat o Bohu a podobenstvích a lidských životech.
Ale byla to skutečnost, které vděčím za život, který nyní vedu.
chtěl jsem uvěřit, chtěl jsem být součásti těch lidí, kteří se usmívají a čiší z nich Boži Láska.
Chci zmínit lidičky ze spolku Mezinárodní vězeňské společenství: Gábinu Kabátovou a Kelly Prudek, i další, kteří nás společně navštěvovali. Neboť ty to lidi opravdu chtějí měnit lidi, jako jsem já, v lepší.
Je to neskutečně složitý cil, ale jak se praví, s Boží pomocí jdou vytvářet neskutečný věci.
Určitě nejsem sám., kterému změnily život.
Ještě pár let jsem netušil, co jsem od života chtěl, jak by mel hlavně vypadat, v místech zvaných kriminál jsem to poznal. Není to ironie, v jakých místech jsem uvěřil??
ať už uvěříte kdekoliv, ta BOŽÍ sila je všude stejná, a ucítíte lásku, naplnění, nutkání o tom říci dalším lidem budete příjemné pobláznění, než vás potká opět pár nepříjemných události, jak tomu bylo v mém případě.
několik měsíců mě všichni tito lidé připravovali na svobodu, a dokonce i na to jak je to složitý, když člověk nic a nikoho nemá a ještě chce žít normální život při zaměstnání??
To byl jako vtip, páč veškerá má naděje se rázem rozpadla. Vlastní rodina mi ztěžovala životni situaci jak nejvíce mohla, takže to bylo mnohonásobně těžší, než jsem si kdy dokázal představit.
Kolikrát jsem se ocitl bez finančních prostředků ani nepočítám, a nutilo mě to něco spáchat, myšlenkami jsem byl jednou nohou opět ve vězení, ale to jsem nechtěl.
To nebyl přece můj plán- můj cíl, i když jsem si kolikrát sáhl na samotné dno, vždy byl kolem mě někdo, kdo mi pomohl, kdo mi poradil, kdo nade mnou nezlomil hůl, například Petr Scheendofler, člověk, kterému budu zavázaný po zbytek života. Byl mi nápomocný v tom nejtěžším, chodil se mnou veškeré nutnosti zařizovat, byl mim opravdovým přítelem, ne proto, že mi pomáhal, ale proto, jaký je. – Je to člověk, bez něhož bych nejspíš tento příběh ani nepsal. Život na svobodě je doslova jak na houpačce, jednou nahoře a jednou dole, ale ani to jsem nechtěl žít v nejistotě a v obavách, ale co dělat??? To jsem se ptal snad všech, haha, a pokaždé jsem dostal odpověď: věř, musíš věřit, jinak nic nezískáš. A po pravdě jsem začal po těch strastech pochybovat o Bohu a jeho lásce. Kde byl, když jsem měl hlad, nebo jsem neměl kde spát??? Nebyl nikde, díval se, jak se rozhodnu, čekal jako můj otec, co si zvolím, a pořád ke mně sesílal lidi, kteří mě drželi, abych nesel z cesty. Zvítězil jsem nad sebou samým, i nad zlem. Vytrval jsem pres veškerý hrůzy, protože jsem uvěřil, že dokážu být lepším, a že je vedle mě Bůh, který mě nedá…
Člověk bez viry nic není, to mi věřte, každý v něco věří, v dobro zlo, na remízu ve fotbale, na lásku na první pohled, atd. A já uvěřil v to nejhezčí, v Pána Boha, který je můj ochrance i průvodce životem…
Ještě několikrát spadneme na zem, ale vždycky je způsob, jak vstát a jít dál. Jak bojovat s nepřízní osudu, jak být pořád sám sebou a nenechat se svést.
Dnes žiju v Anglii krásný rodinný život: mám úžasnou dcerku a báječnou přítelkyni, která mě krotí, abych náhodou nesešel z cesty.
Být šťastný a cenit si každý minuty života je to pravý, protože nikdo z nás neví, co bude za dalších pět let.
Proto těm, kteří čtou můj příběh, chci napsat tohle: vzduch, který dýcháme, nám dává život, bez něho bychom umřeli. Je to tak???
BŮH je tím vzduchem, nejde bez něj existovat.
držím všem palce a ať vytrváte do konce, protože to opravdu stoji za to, ta sila je nepopsatelně krásná. Modlím se za vás, Láďa
