Můj příběh
Jmenuji se Martina a je mi 36 let. Pocházím z neúplné rodiny, jelikož můj otec zemřel, když mi byly čtyři roky. Vyrůstala jsem pouze s matkou, protože jsem jedináček. Byly a jsme na sebe velice citově vázány. Přesto všechno jsem měla dětství pěkné. Ve škole jsem prospívala s vyznamenáním. Pak přišla první láska a já otěhotněla, čímž jsem mamku dost zklamala, protože mě viděla na studiích. V tu dobu mamku vyhodili z práce a s přibývajícími roky začaly naše problémy. Já se nakonec chytla špatných lidi a poznala jsem, co jsou drogy. Dcera byla malá a výchovu jsem nezodpovědně přenechala na mamce. Což se časem změnilo a já se ze všeho dostala. Jde to, ale člověk musí opravdu chtít. Uplynulo pár let a mě čekal můj první výkon trestu. Řídila jsem bez ŘP, jelikož mi byl odebrán za vybodování a dostala jsem devět měsíců nepodmíněně. Po mém propuštěni nám z bytového družstva sdělili, že nás musí vystěhovat. V době, kdy vyhodili mamku z práce, jak už jsem zmínila, jsme neplatili nájem pravidelně, protože nebylo z čeho. Splátkový kalendář s takovou částkou nebyl možný. A mě nenapadlo nic jiného než zajit za mými bývalými známými, kteří vyráběli drogy a následně prodávali. Věděla jsem, že to jsou hodně rychlé peníze, a možnost, jak nás z toho dostat. V tu chvíli jsem si prostě tu závažnost nepřipouštěla. V hlavě se mi honila pouze záchrana rodiny. Neuměla jsem si představit, ze skončíme někde na ubytovně nebo v azylovém dome. Drogy jsem se naučila vařit a také jsem je prodávala. Dluh jsem splatila a nakonec přišla záchrana pro mě a zavřeli mě. Ted vím, že to byla Boží vůle. Kdyby to včas neskončilo, mohla jsem dopadnout daleko hůř. Už na vazbě jsem četla Bibli a navštěvoval mě vězeňsky kaplan. Sice jsem věřila i na svobodě, ale během trestu se toho moc změnilo a hlavně já. Na té vazbě jsem přestala mluvit vulgárně. Má první velká změna. Když mě převezli do Věznice Světla nad Sázavou, začal se mi věnovat tamní vězeňsky kaplan, se kterým jsme probírali historii křesťanství a vždy jsem s nim byla dál a dál. Má víra byla stále pevnější a to taky díky vězeňskému společenství, které věznici navštěvovalo každý měsíc. Nejen víra, ale i trest jako takový mi hodně dal. Spolupracovala jsem ve věznici s psycholožkou a řádně jsem plnila své povinnosti. Také jsem po dobu výkonu trestu udržovala pravidelný kontakt s rodinou. Mamka s dcerou mě navštěvovali každý měsíc, což mě dost drželo psychicky. Ve věznici jsem se zúčastňovala různých komponovaných programu. To vše, co jsem zmínila a hlavně Boží milost, mi pomohlo k podmíněnému propuštění a já byla opravdu 20.4.2015 po třiceti čtyřech měsících propuštěna. Po mém návratu domu však přišlo zklamání a šok. Mamka má přes dva roky rakovinu. Po té zprávě mi bylo víc než jasné, že Pán Bůh při mě stál, když se rozhodovalo o mém propuštění. Nyní se o mamku starám. Chodí k nám zdravotní sestra, která mamce píchá třikrát denně morfium, což vypovídá samo o sobě. Já mám alespoň brigádu na pět hodin denně, kde loupu brambory za třicet korun na hodinu. Je to hodně málo, ale loupu je DOMA. Drží mě má víra a pravidelná docházka na bohoslužby. Udržuji tel. kontakt s Gábinou a dalšími ženami z vězeňského společenství a také hlavně s vězeňským kaplanem. Mou chloubou na svobodě je asi ještě to, že jsem po propuštění, i s těmi starostmi, co mám, dodělala školu, kterou jsem začala ve věznici. A to tak, že jsem musela dvakrát navštívit věznici, ale už jako HOST. Když to shrnu, jsem v pohodě, když nebudu počítat mamky stav. A pevně věřím, že tomu bude i nadále. Dekuji Pánu Bohu za pravdu a cestu, kterou mě vede. Vím, že mi odpustil a věřte, že odpustí i vám.
28.7.2015 Martina
