„Všechno jde, když se chce.“ Všichni jsme to slyšeli. Možná i řekli. Příběh Tondy ale ukazuje, že to není tak jednoduché.
Cesta ze squatu
Tonda strávil ve vězení dohromady asi 15 let a když vyšel ven, začínal od nuly. Neměl nic, jen vůli postavit se na vlastní nohy. Chlap jako hora, upřímný, se strachem ze světa, z lidí, z toho, jak to venku vlastně funguje. Na nic si nehrál. Ze začátku žil na squatu, kde měl svůj klid a nemusel se s nikým socializovat. Díky obrovskému odhodlání si ale našel práci a vypadalo to, že má skvěle našlápnuto. Měl naději. A my jsme ho jen jistili zpovzdálí.
Čára přes rozpočet
A pak stačilo pár dní – a všechno bylo pryč. Nejdřív přišla nucená karanténa kvůli žloutence spolubydlícího, kvůli které Tonda přišel o práci. A pak se nakazil i on sám a skončil v nemocnici. Žádné peníze. Žádná jistota. Jen nemocniční lůžko a spousta času na přemýšlení. To, co budoval týdny, se začalo hroutit během chvíle. V tom zoufalství a bezmoci to mohlo lusknutím prstu skončit špatně. Ne proto, že by přestal chtít, ale proto, že život se prostě neptá.
Místo odhodlání přišly pochybnosti:
„Tohle nezvládnu.“
„Stejně to nemá cenu.“
„Možná mi prostě není souzené žít normální život.“
Když spadnete znovu na úplné dno, je strašně těžké věřit, že to tentokrát dopadne jinak.
Co bylo dál
Tonda to ale nevzdal. I když věděl, že to bude po návratu o dost těžší, překonal se a řekl si o pomoc. Rozhodl se, že už se na squat nevrátí a raději si najde ubytovnu, aby měl stabilitu a mohl začít znovu.
Podrželi jsme ho a dnes Tonda znovu pracuje, má kde bydlet a krok za krokem staví svůj život z ničeho.
Znovu. Protože takhle to na svobodě často vypadá. Není to jen o tom „chtít“. Je to o tom vydržet, i když se všechno zhroutí.
Autor: Edith Vahalíková
