Jeho život byly drogy, násilí, krádeže, ulice a později i vězení. V dobách, kdy neměl kam jít, se toulal Prahou a jeho kroky mířily i do otevřených kostelů. Kristův příběh ho přitahoval. Ve věznici byl dvakrát a potkal se zde s dobrovolníky MVS. Dnes jsou mnozí z nich jeho přáteli. Za mřížemi poznal Pána Boha a také díky němu je dnes lepším člověkem. Přinášíme příběh muže, který dokazuje, že i přes kriminální minulost lze žít poctivý život.
„Dlouhé roky jsem pochyboval o tom, jestli Pán Bůh existuje, někdy jsem mu tiše nadával, protože přece pokud existuje, nemůže dopustit, abych žil tak šílený život plný drog, násilí, života na ulici a pobytů v léčebnách nebo ve vězení. Přesto jsem se často právě v dobách, kdy jsem neměl kde být a toulal jsem se Prahou, uchyloval do otevřených kostelů a celý ten Kristův příběh mě přitahoval. Věděl jsem, že lidé, kteří s Pánem Bohem žijí, mají život o něco veselejší, ale netušil jsem, jak se člověk stane věřícím. Jestli je to časem stráveným v kostele, jestli je to lidmi, kteří mají dar víry v sobě, nebo jestli musím přečíst Bibli a něco si přečíst. Ale někde ve skrytu duše jsem věděl, že snad jen On může udělat zázrak a změnit můj život, protože to nedokázal sebelepší odborník a jakýkoli trest. Když se řekne zázrak, představoval jsem si něco, jako je vzkříšení mrtvého, uzdravení nemocných nebo nakrmení hladových. Něco velkého a mimořádného, co se mě nemůže dotknout. V naší rodině, která mi byla a je obrovskou oporou v dobách zlých i dobrých, s Kristem nikdo intenzivně nežil, a tak jsem o tom všem uvažoval jen v souvislosti s mými bolestmi, závislostmi a těžkostmi, ale nedovedl jsem si představit, že víra může přinášet radost, blízkost, čistotu, pokoru, krásné vztahy a velké zážitky.
Čas utíkal dál, roky mi přibývaly, a když jsem se opět dostal na vazbu, začal jsem se vídat s vězeňským kaplanem, protože to byl tehdy jediný možný kontakt s někým, kdo nesoudí, kdo chápe, kdo naslouchá, a přitom se nesnaží někoho obrátit k Pánu, kdo neřeší počet mých hříchů, ale modlí se za mě, narkomana a kriminálníka a věří, že i já mohu projít změnou. Od kaplana jsem dostal knihu „Proč Bůh“, která mě naprosto fascinovala a mně, člověku bez emocí a bez výčitek, naprosto jasně ukázala, že není jediný důvod pochybovat o Boží existenci. Dál jsem pátral po podobném čtivu a napsal jsem do nakladatelství, které ji vydalo. Spolu s mnoha dalšími knihami jsem začal dostávat osobní dopisy od jakéhosi Jardy. Ten, kterého jsem nikdy neviděl, ale který mi přesto psal a já se mu začal svěřovat.
Ještě to byla dlouhá cesta plná pochybností a nejistoty, stále jsem lhal a lákaly mě drogy, ale přitom jsem toužil po obyčejném životě, rodině, po abstinenci, po tom dělat konečně rodičům radost.
Před lidmi jsem se styděl za to, že nad Boží existencí uvažuji, ale nejspíš už jsem byl tehdy smířený s tím, že On tady je se mnou a někam mě zavede, i když jsem absolutně netušil, co se může stát. Začal jsem se modlit, sám, potichu a najednou mi modlitba začala přinášet klid, pocit, že tak to má být, že objevuji to, co jsem nenašel v terapii a nezvládl vlastní chabou silou.
Ve výkonu trestu jsem už pravidelně chodil na bohoslužby, ke kaplanovi, četl jsem mnoho knih o náboženství a najednou jsem slyšel od kaplana „nech se pokřtít“. Já, skeptik a slaboch, to snad ne. To kaplan mi řekl, že už dlouho věřím, jen se navenek bráním a je čas se k víře postavit čelem, vyznat své hříchy a přijmout odpuštění, nastoupit na cestu s Pánem. Nakonec, lepší křest ve věznici než pocit, že zítřek nemusí být a já odejdu s tím, že moje minulost trvá a nic jsem nezměnil. Kmotrem se mi stal ten, kdo mi posílal knihy na vazbu. Ten, který mi psal, aniž věděl, komu, a já to dodnes považuji za jeden ze zázraků mého života, který učinil Pán Bůh. Můj kmotr se mi stal přítelem, rádcem, partnerem v debatách, prožívá se mnou dobré i zlé a stal se mi jedním z nejbližších lidí.
V trestu jsem začal navštěvovat setkání Mezinárodního vězeňského společenství a musel jsem uznat, že lidé, kteří za námi jezdili, dokáží pomoci, jsou obětaví, nesoudí, dávají nové šance. Dnes jsou z bývalých mentorů moji kamarádi, patří mezi mé nejbližší a provází mě vším, co v životě prožívám. Rád se s nimi modlím, rád s nimi sdílím svůj osud, nedovedu si život bez nich představit.
Přesto jsem po propuštění z věznice opět sáhl po drogách a neodolal jsem něčemu, co jsem si nesl z minulosti a neměl jsem to vyřešené. Velká samota a to, že jsem tehdy znal a potkával mnoho starých známých, to byly tak silné pocity, že jsem je zahnal opět drogami. V tu chvíli se mi Pán vzdálil, ale dnes vím, že to já jsem se vzdaloval Jemu a dával mu za vinu moji slabost. Nastal starý známý kolotoč – drogy, ulice, krádeže a vězení, tentokrát na pět let. Zní to šíleně, ale těch pět let bylo největším darem, který jsem dostal. Nejspíš bych na ulici zemřel nebo dopadl mnohem hůř.
S obrovským studem jsem přišel na setkání MVS a bylo mi do breku. Ale nikdo z těch, kteří za námi z venku přišli, mě neodsoudil.
Nikdo mi neřekl: „My jsme stáli při tobě a ty jsi tady zase“. Naopak. Dalších pět let mi byli oporou. Opět mi byl nablízku kmotr. Velkou oporu jsem měl v rodičích, kteří nevynechali jedinou návštěvu a nejspíš byli k mému vyprávění o víře dost skeptičtí. Začal jsem chodit ke zpovědím, každý pátek na mši, mohl jsem s kaplanem mluvit o všem pěkném i o pochybách, co se mnou bude. Ale Pán Bůh už tehdy dělal zázraky, které vidím až dnes. Poslal mi do života další skvělé lidi, řádové sestry, nové lidi v MVS. Stal jsem se sám kmotrem, udržoval jsem mnoho kontaktů s lidmi, kteří jsou stále v mém životě i dnes. Jsem celkem zručný, a tak jsem se modlil i za to, abych našel práci, která mě uživí, a přitom budu užitečný a budu v prostředí, kde je s námi i On. A stalo se, že jsem po mnoha přímluvách získal na svobodě místo, kde se cítím šťastný. Není týden, abych neděkoval během nedělní mše Kristu za to, že mě stále provází. Nezanedbávám ani klasickou terapii, protože vím o své minulosti a stále si nejsem vším jistý.
Pro MVS pracuji ve volném čase, chodím na klub pro bývalé vězně, kam chodí lidé s mnoha trápeními. Čas strávený tam mi bere moji nadutost, aroganci, povýšenost a ukazuje mi, že jsme všichni Boží děti bez rozdílu. Dostávám prostor, jak mohu alespoň částečně vrátit to, co jsem dostal, to, co pro mě lidé v MVS udělali. Díky tomu, že znají můj život, není třeba cokoli tajit, lhát, na něco si hrát. Poprvé v životě je pro mě pravda zásadní. Slýchávám od lidí v okolí a od rodičů, že mi věří, že se chovám jako chlap, a to je něco, co jsem si sice přál, ale roky nebyl důvod mi to říkat.
Poprvé v životě jsem se sebou spokojený alespoň tak, že se o sebe poctivě postarám, že nelžu, nekradu, jsem čistý.
