Libuška Jarošová je farářka Církve československé husitské. Když se dozvěděla o práci MVS, nadchla se pro službu pro odsouzené. Od té doby vede kurzy Vězňovy cesty ve dvou věznicích. Co jí práce s odsouzenými přinesla?
Jak jste se dozvěděla o MVS a proč Vás tato oblast zaujala?
O MVS jsem se dozvěděla na přednášce na vikariátu naší brněnské diecéze Církve československé husitské v Brně. Zvou se na ně pravidelně hosté z různých oblastí a v rámci toho se dále vzděláváme a rozšiřujeme si obzory. Přišla dvě děvčata a velice poutavě nám povyprávěla o všech programech, které v rámci MVS děláte. A kdybych mohla, tak bych se nejspíš zapojila do všech, ale jelikož nejsem z Brna ani jiného většího města, kde by konkrétně probíhaly, tak to nelze. Považuji pomoc všem zúčastněným skupinám za důležitou. Dlouho jsem pracovala s dětmi z ulice, které samy měly trestní minulost a pocházely z nefunkčních rodin, které se o ně nestaraly, nebo měly jednoho z rodičů ve vězení. Už předem se na ně pohlíželo jako na ztracené existence a u mnohých to bohužel i tak dopadne. Prevenci považuji za základ, ale pokud se to nepovede, zaslouží si podporu ke změně i potom.
Jak konkrétně jste s dětmi pracovala?
Jsem spíše zaměřená na praktickou pomoc, takže jsem se vždy věnovala práci s dětmi. Od mateřských center po různé kroužky a křesťanské výuky ve školách. Přes deset let jsem byla součástí týmu volnočasového centra pro děti z ulice. Za tím účelem jsem založila i Středisko husitské diakonie Jordán. Děti zde měly možnost každé odpoledne trávit volný čas, v teple a se svačinou, věnovat se nejrůznějším kroužkům včetně vaření. Potřebovaly podporu po všech stránkách včetně nejzákladnější hygieny i to, že byly prostě hladové a zanedbané. A především přítele a blízkého člověka, který je bere takové, jaké jsou, a nesoudí je. Někoho, komu se mohou svěřit a na koho se mohou spolehnout. Nikoho takového ve svých rodinách neměly.
Jste ale především nemocniční kaplanka, jaké pro vás bylo vstoupit do věznice a hovořit s odsouzenými?
Původním povoláním jsem zdravotní sestra a teologické vzdělání jsem si doplňovala postupně. Být nemocniční kaplankou znamená především umět naslouchat a podpořit. Dát svůj čas. Dát naději. Nebo prostě jen být s tím, kdo se cítí sám a neví, co bude dál. Situace ve vězení se mi jeví podobně. Nevěděla jsem, jestli se pro tuto službu hodím. Mám zkušenost buď s dětmi, nebo se seniory. Ale řekla jsem si, že když to nezkusím, tak to nebudu vědět nikdy. A myslím, že jsem udělala dobře. Je to místo plné beznaděje, takže to rozhodně vnímám jako důležité a potřebné. Nejen něco učit a sdělovat, ale i naslouchat a hlavně přijímat druhé takové, jací jsou. Bůh to nedělá jinak, miluje nás takové, jací jsme, i s našimi chybami a selháními.
Od června loňského roku vedete kurz Vězňova cesta ve dvou věznicích. Jak kurz za tu dobu hodnotíte?
Kurz vnímám jako velmi přínosný. Tak jak to už bývá, v životě se stále učíme něco nového. I mě to nutí znovu vnímat Bibli jinak, nahlížet ji po 30 letech, kdy jsem uvěřila, zase z pohledu toho, kdo o Bohu nikdy neslyšel, nebo si k němu hledá znovu vztah. Vidím, jak je třeba otázka přijetí odpuštění velice těžká. Oba běhy, které mám za sebou, se mi líbily. Každá skupina byla jiná, názory a postoje různé, také i motivace se kurzu zúčastnit. Ale dohromady jsme tvořili dobrý tým. A řekla bych, že to bylo především o lidskosti a otevřenosti. I o tom umět přiznat chybu, že i mně se v životě ledacos nepovedlo a neudělala jsem vždy dobrá rozhodnutí. Myslím, že se nám podařilo vytvořit si prostředí důvěry, podpory a v rámci možností i otevřenosti. Pouze otevírám dveře, ale jestli odsouzení vstoupí, už není na mně, ale na nich a Bohu.
Jakou máte na kurz zpětnou vazbu od účastníků z řad odsouzených? Co je zajímá, příp. s jakými otázkami se na vás obracejí?
Zpětná vazba mě upřímně překvapila. Nechala jsem se inspirovat co nejvíce svým lektorem Petrem, se kterým jsem absolvovala předchozí kurz. A doporučila bych to zvlášť těm, kteří se předtím nikdy s vězeňským prostředím nesetkali. Nejde jen o to naučit se, jak kurz vést, ale i to prostředí vstřebat a pochopit. Naučit se komunikovat a vnímat pocity celé skupiny i jednotlivců. Petr na konci rozdal lístečky s prosbou, že pokud si někdo přeje, aby se za cokoliv modlil, tak ať mu to na lísteček napíše a zůstane to jako zpovědní tajemství. Udělala jsem to stejně, protože jsem vnímala, že mnozí by si chtěli osobně promluvit, ale v rámci kolektivu skupiny to není možné. Stejně to bylo i v té předchozí skupině. A musím říci, že to, co mi napsali na lístečky, mě ohromilo. Nešlo totiž o ně samotné, ale především o jejich rodiny a blízké. Mnozí mě také požádali o osobní rozhovor. Jde o vztah důvěry. Odsouzení se myslím bojí otevřít někomu zvenčí. Proto ten, kdo s nimi projde kurzem a sám je otevřený, si může získat jejich důvěru a být jim podporou na cestě dalšího hledání. Na základě této zkušenosti jsem se následně přihlásila jako dobrovolný duchovní pro věznice. Vidím v tom potřebu další pastorační péče, která by měla následovat po kurzu. Bohužel schvalovací proces je zdlouhavý, ale věřím, že to přijde.
Z otázek, které řešili, to bylo nejvíce odpuštění sobě samým, odpuštění od těch, kterým jejich jednání ublížilo, i to, jak si mohou být jisti, že jim skutečně Bůh odpustil. Další otázkou bylo umět odpuštění a záchranu přijmout jako dar a ne si to snažit zasloužit. Nebo naopak, jak těžké je odpustit těm, kteří jim ublížili – rodiče či přátele. Většina z nich se potýkala s depresí i strachem, co bude dál, až věznici opustí, jestli budou mít kam jít. Osm lekcí není mnoho, moc málo času někomu ukázat cestu k Bohu. Není to o tom jen se něco dozvědět, ale také to vnitřně přijmout.
Jak kurz, potažmo práce ve věznici, obohacuje vás osobně?
Jak už jsem napsala výše, je pro mě nesmírným obohacením. Nejen že mi klade nové otázky ohledně mé víry. Musela jsem ale také poctivě čelit i mé minulosti, pokud mám být upřímná a sdílet svůj životní příběh a svědectví o tom, jak jsem uvěřila a co život s Bohem pro mě znamená. Jsem z nemocnice zvyklá vnímat životní příběhy. Sama jsem si prošla těžkým dětstvím týraného dítěte, absolutního nedostatku lásky a zázemí a jakékoliv podpory ze strany kohokoliv. Vím, že kdyby mě Bůh nezachránil, možná jsem byla na té druhé straně já. Snažím se je povzbudit k tomu, aby to nevzdávali a pokusili se najít jinou cestu životem, na které nemusí jít sami. Možná za život neuděláme nic obrovského a převratného, ale pokud nebudeme od Boha jen brát, ale to co jsme od něj přijali i rozdávat, tak jsme smysl života naplnili.
Libuška Jarošová
- Narodila se do ateistické a nefunkční rodiny a uvěřila v Boha v 19 letech v Církvi bratrské.
- Necelé dva roky je farářkou Církve československé husitské. Má na starosti dvě menší obce na Kroměřížsku – Zborovice a Morkovice.
- Pracuje také jako nemocniční kaplanka a navštěvuje LDN a domovy pro seniory.
- Pracuje s dětmi ať už v rámci volnočasových kroužků, nebo jako vyučující křesťanské výchovy na třech školách.
- Má tři děti, je rozvedená. Čas věnuje péči o nejmladší 16 letou dceru, která má dětskou mozkovou obrnu s kombinovanou vadou.
- Mezi její koníčky patří četba, blízká je jí historie. Velice ráda nízkorozpočtově cestuje (s dcerou s batůžkem nebo v dodávce). Sbírá hrníčky z míst, která navštívila, a píše si cestovní deníky.
Autor: Jitka Vrbová
