V úterý 18.5.2021 vyšel v Katolickém týdeníku rozhovor s Mgr. Žanetou Dvořáčkovou, zástupkyní ředitelky MVS a vedoucí projektů pro rodiny a děti, a Mgr. Jitkou Navrátilovou, Ph.D., které jsou hlavními garantkami Rodičovství za mřížemi, tříletého výzkumu, který vzniká se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu ÉTA a projektu č. TL03000199. Článek si můžete přečíst níže či přímo na webu Katolického týdeníku.
V prestižní mezinárodní soutěži sociálních projektů Sozial Marie obsadilo letos čtvrté místo křesťanské Mezinárodní vězeňské společenství (MVS) s projektem Zapomenuté děti. Osudy dětí vězňů přibližuje jeho koordinátorka ŽANETA DVOŘÁČKOVÁ (ŽD) spolu se socioložkou z Fakulty sociálních studií MU JITKOU NAVRÁTILOVOU (JN).
Co pro MVS toto evropské ocenění znamená?
ŽD: Jednak částku 2 000 eur (asi 50 tisíc korun), především ale obrovský úspěch, že náš projekt obstál mezi třemi stovkami velmi kvalitních uchazečů. Znamená to také, že mezinárodní porota chápe problémy dětí vězňů jako důležité téma, které cena ještě více zdůrazní.
Dětem rodičů ve vězení se MVS věnuje více způsoby. Jedním je i společný výzkumný projekt s Masarykovou univerzitou v Brně nazvaný „Rodičovství za mřížemi“. O co jde?
ŽD: O vůbec první krok k tomu, aby se v Česku shromáždila konkrétní data o této skupině dětí a abychom podali objektivní obrázek jejich situace a potřeb. MVS usilovalo o podobný výzkum už dlouho. Nyní se uskutečňuje díky spolupráci s Jitkou Navrátilovou z Fakulty sociálních studií MUNI, se kterou jsme si porozuměli odborně, lidsky i jako křesťané. Projekt začal loni v květnu, potrvá tři roky a výstupem by měla být mj. metodika pro sociální pracovníky nebo praktická školení.
JN: Abychom zjistili, jak jsou na tom rodiny, kde je někdo z rodičů ve vězení, budeme dělat hloubkové rozhovory se všemi zúčastněnými stranami – s uvězněnými rodiči, dětmi i s osobami, které o děti v době výkonu trestu otce či matky pečují. Výzkum je unikátní v tom, že zahrnuje i hlas dětí, na ktrerý klademe velký důraz. Chceme přinést poznatky, které by tuto prakticky neviditelnou skupinu zviditelnily a napomohly těmto dětem lépe prospívat, žít běžný dětský život.
Co očekáváte a co naznačují první rozhovory?
ŽD: Ukazuje se především, že děti procházejí obrovským stresem, srovnatelným s tím, když rodič zemře. To přináší úzkosti, strachy a deprese, dětem se horší školní prospěch, mohou být i agresivní. Pak je tu ekonomický a sociální propad, kdy děti ztrácejí kamarády, stahují se do sebe, přestávají chodit do kroužků, protože na to rodina nemá, nastává problém s oblečením, jídlem.
JN: Několik rozhovorů už máme za sebou, ať už osobních nebo ve skupinách, kdy děti své často velmi tíživé zkušenosti otevírají mezi sebou. Jsou to nejednou tak těžké věci, že se s nimi sama mám co vyrovnávat, přestože se řadu let pohybuji v sociální práci a slyšela jsem už ledacos. Co mají všichni společné, je skutečné trauma. A víme ze zahraničních srovnání, že tyto děti byly nejednou traumatizované už předtím, než rodič nastoupil do vězení. A teď se jejich situace jen dál zhoršuje. Leckdy pocházejí z rozbitých nebo jinak nefunkčních rodin, kde bylo na denním pořádku fyzické nebo sexuální násilí, často velmi brutální, které zažívaly nebo mu musely přihlížet. Takže zatímco jedněm se po rodičích trpce stýská a trpí odloučením, druhé s hrůzou čekají, že se otec či matka z vězení vrátí.
Skoro všechny tyto děti také trpí hladem, protože rodina přišla s uvězněním přinejmenším o část příjmu, ať už z legální nebo nelegální činnosti. Zažívají velký strach o rodiče, bojí se i o sebe, o to, co s nimi bude. Své těžkosti navíc nemají s kým sdílet, protože jsou i velmi osamělé a cítí se stigmatizované.
Děti ale přece za vinu svých rodičů nemohou.
JN: Nemohou, ale společnost se k nim podle toho nestaví. Vidíme, že děti, které osiří nebo se jim rodiče rozvedou, jejich okolí lituje a soucítí s nimi. Ale děti vězňů se od společnosti často pochopení, natož přijetí nebo důvěry nedočkají. Sama se setkávám s odsudečnými komentáři a i o sobě jsem se dozvěděla, že jsem naivní, když „takovým lidem“ pomáhám.
ŽD: Rodiny proto uvěznění svého člena často tají. Když to pak vyjde najevo, okolí se dětem směje, šikanuje je. Měli jsme dokonce případ, kdy syna uvězněného tatínka otevřeně ponížil učitel před celou třídou.
JN: Ten kluk mi pak vyprávěl, že šel v obrovském vzteku učiteli říct, že až vyroste, počká si na něj a zbije ho. Což bylo pro mě silné memento. Když společnost těmto dětem nabídne jen podezírání a odsuzování, budou to vracet. Pokud se potomci vězňů dopouštějí kriminálního chování, není to jen rodičovským vzorem, ale i tím, že tomu podmínky, které společnost vytváří, samy nahrávají. Takže nevšímat si situace těchto dětí, neřešit ji a nechat je napospas – to je něco, co si společnost nemůže dovolit, jinak se jí to vymstí.
Kolika dětí se to v Česku týká?
ŽD: Vždy v jednu chvíli 30 až 40 tisíc současně. A během jednoho roku se třetina vězňů ve věznicích obmění, takže přibudou další tisíce. Úhrnem mají tedy u nás tuto traumatizující zkušenost desetitisíce dětí. Což je obrovské číslo.
Jak jim tedy pomoci? Jak jim pomáhá MVS?
ŽD: Vedle našich starších projektů Andělský strom (vánoční obdarovávání dětí uvězněných), Den s dítětem (jednodenní návštěva rodin ve věznicích s moderovaným programem) nebo Andělský kemp (letní tábor pro děti vězňů) jsme nedávno zahájili další program Andělský klub. Ten se zatím koná jen v Brně – teď s útlumem pandemie se doufám zase rozhýbe –, zatímco v ostatních programech máme děti z celé republiky. V klubu se děti vězňů mohou každý týden setkat, dostanou najíst, společně si povídáme, tvoříme – jinak by často byly na ulici. Tady mají jistotu, že se jim bude někdo věnovat, bude tu pro ně.
Během covidu jsme také začali se školním doučováním a s mentoringem pečujících osob. Každá rodina, která se zapojila, má svého mentora, na něhož se může obracet a který ji doprovází. Nejčastěji se takto řeší těžkosti s bydlením, ale bývá to i potravinová nebo jiná hmotná pomoc – zajišťovali jsme třeba peřiny. Během lockdownu se spousta našich rodin dostala do ještě větších potíží, protože maminkám a babičkám, které si předtím přivydělávaly třeba úklidem nebo mytím nádobí v hospodách, z těchto brigád odpadly příjmy.
Naším cílem je rodiny podpořit, aby svou situaci ustály, a pomoci jim i duchovně. Nijak jim netajíme, že naší motivací je Pán Bůh, a většinou jim nabízíme i modlitbu, za kterou bývají velmi vděčné.
Jak můžeme pomoci my ostatní?
ŽD: MVS neustále shání dobrovolníky pro všechnu možnou výpomoc, stačí se podívat na mvs.cz.
JN: V časopise Immaculata jsme loni měli rozhovor s nedávno zemřelým P. Františkem Líznou, někdejším vězeňským kaplanem, kde řekl, že „i vrah kněze je jeho bližní“. On měl tu obdivuhodnou vlastnost, že se dokázal identifikovat s lidmi na okraji. Myslím, že kdyby se s těmito rodinami dostal do kontaktu, určitě by se jim věnoval. Pro nás křesťany je to velká výzva. Kdo nevidí Krista ve tvářích těchto dětí, jaký je pak křesťan?! V Bibli to Ježíš říká jasně: nejenže se ptá, zda jsme navštívili toho, kdo byl ve vězení; vyzývá také, abychom k němu maličké nechali přicházet. Tady máme desetitisíce dětí, ze kterých mohou vyrůst dobří lidé. Pokud je ale cejchujeme a odvrhujeme, bráníme tomu, aby se jimi mohly stát – aby mohly jít v životě dobrou cestou.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Výzkum Rodičovství za mřítemi i tento článek vznikly se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu ÉTA a projektu č. TL03000199.
