Každá roční doba má své svátky a slavnosti. Na jaře jsou to především Velikonoce. Jistě tušíme, že v nich nejde o vtipný pokus legalizovat mlácení žen a dívek, nýbrž o oslavy vzkříšení Ježíše Nazaretského. Přesné datum slavení Velikonoc se určuje tak, že Bílá sobota je první sobotou po prvním jarním úplňku.
Velikonoce však nespadnou zčista jasna z nebe jako blesk. Už čtyřicet dní před nimi začíná období, kterému se říká Postní doba. Vznikla v době raného křesťanství a znamenala čas, po který se dospělí kandidáti křtu (katechumeni) intenzivněji připravovali na svůj křest. K nim se však přidávali i ostatní (už pokřtění) s úmyslem obnovit své životní krédo.
Když se řekne půst, nezní to moc příjemně. Pravdou ale zůstává, že lidé, kteří ho vyzkoušeli, se shodují v pocitu, že se jakoby opláchli čistou vodou a začali vnímat lépe, citlivěji. Náš dojem, že jsme svobodní, že můžeme dělat, co chceme, ještě nemusí být ve shodě s realitou. Je možné, že jsme otupováni, abychom si realitu svého otroctví nepřipustili. Půst je mimo jiné o tom zkusit si, zda jsem natolik svobodný, že dokážu chvíli nemít to, na co jsem zvyklý.
Pak přichází Květná neděle, kdy se vzpomíná na příjezd Ježíše na oslátku do Jeruzaléma. Tam pak měl ve čtvrtek s apoštoly poslední večeři (Zelený čtvrtek) a druhý den byl popraven (na Velký pátek). Na Bílou sobotu se neděje nic, ovšem v noci ze soboty na neděli nastává očekávaný moment Vzkříšení, který se z praktických důvodů slaví už večer na Bílou sobotu. Před mnoha kostely se za tmy rozdělá oheň, jehož světlo je symbolem Života proudícího z Krista. Následující neděle se nazývá Boží Hod Velikonoční.
Je pochopitelné, že naše křesťanské Velikonoce vycházejí z Velikonoc židovských, kterým se říká Pesach. Při nich se v židovských rodinách jí beránek zabitý v souvislosti s vysvobozením z egyptského otroctví v letech cca 1650-1230 př.Kr. Za tímto beránkem vidí křesťané tajemný předobraz Ježíše z Nazareta. Jistě si pamatujete na příběh ze Starého Zákona, kde Bůh vysvobozuje Izraelity z Egypta pomocí Mojžíše celou řadou mocných zásahů. Na znamení Boží ochrany každá izraelská rodina obětovala Bohu beránka, který byl bez vady a jeho krví potřeli rám dveří svého domu. Izraelité takto byli uchráněni před zkázou, která kolem nich přešla bez povšimnutí. Odtud pochází židovský název Pesach – uchránění, ušetření, přejití. Vyvedením Izraelitů z egyptského otroctví záchranná iniciativa neskončila. Záchrana Izraelitů se stala předobrazem spásy člověka. Jméno Ježíš v hebrejštině znamená: Bůh je záchrana. Ježíš sám zaujímá místo velikonoční oběti a stává se obětovaným beránkem bez vady. On, nevinný, bere na sebe hřích i jeho důsledky. Umřel, ale ve smrti nezůstal. Otevřel cestu k definitivnímu exodu – vyjití, k pesachu – přejití z tohoto světa zotročení a smrti do světa svobody, do světa Božího.
Je zde však vůbec nějaká souvislost s velikonočním vajíčkem a zajíčkem? Existuje mnoho výkladů, proč je vajíčko spojováno s Velikonocemi. Vejce obsahuje zárodek života, proto bylo již od pradávna symbolem plodnosti, života a vzkříšení. V předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému. Zvyk konzumovat o Velikonocích vejce souvisel snad i s předcházejícím postem, při kterém se vejce jíst nesměla. Proto lidé netrpělivě čekali, až postní doba skončí. Vajíčko také něco skrývá, je jako zamčený hrob, ve kterém je přesto ukryt život. A zajíček? Ten, kromě pohanské symboliky plodnosti, má své místo i ve velkých náboženstvích a mytologiích. V řecké, egyptské i čínské, kde všude symbolizuje štěstí, plynoucí čas a krátkost života. V těchto kulturách je zajíc také symbolem zmrtvýchvstání, snad proto, že podle lidového podání zajíc nespí, nemá totiž oční víčka. V Byzanci byl zajíc ve zvířecí symbolice znakem Krista.
Vraťme se ještě na chvíli k průběhu oslav Vzkříšení Krista na Bílou sobotu večer. U některých kostelů se od velikonočního ohně se zapálí veliká velikonoční svíce – paškál. Od něj si lidé zapalují menší svíčky a průvodem vcházejí za tmy do kostela, kde zazní radostný chvalozpěv. Svíce je symbolem lidského života. Náš život také může svítit druhým lidem, ale potom se stravuje, vyčerpává a obětuje, právě jako svíce. Anebo náš život nesvítí, je chladný, sobecký a smutný. Z obavy, že by něco ztratil, může člověk pevně držet vše, co mu patří a nedělat nic pro druhé. Na druhé straně se nám však otvírá cesta štědrého člověka, který rozdává čas, síly, zájem i věci druhým a zanechává tak světlou životní stopu. Takový život může někomu připadat trochu podivný až bláznivý, ale má svou logiku a je krásný.
sepsal František Míček, zástupce ředitelky MVS a hlavní koordinátor projektu Vězňova cesta
vyfotil Martin Kabát
