Proč se rozhodla darovat housle dívce, která má tatínka ve vězení? Co ji vedlo k tomu, aby strávila den před Štědrým dnem 4 hodiny v autě? A jak proběhlo předání houslí? To vše se dozvíte v rozhovoru s dárkyní.
Jak jste se dozvěděla o MVS, o projektu Andělský strom a o vánočním přání Karolínky? Bylo to den před Štědrým dnem. Ráno jsem vstala a začala péct vánočku. Jako kulisu jsem si pustila reportáž ČT na facebooku.
Proč jste se rozhodla Karolínce housle darovat? Slečna mě zaujala svým přáním, že ve svých 14 letech touží po houslích. Doma jsem měla housle navíc, které mi předala kamarádka, abych jí je pomohla prodat. Jí totiž ležely nevyužité už 2 roky doma. Nikdo se ale dosud neozval, a tak byly pořád u mě doma. Když jsem slyšela tu reportáž, zarezonovalo to ve mně a došlo mi, že tyhle housle mám doma právě pro tuto slečnu. Kamarádka neví, že jsem housle darovala. Zaplatím jí je.
Jaká byla cesta na předání houslí? Já jsem člověk, který si něco vymyslí a představuje si to jako „Hurvínek válku“. V 16:00 h jsem i s mými 2 dětmi (10 a 7 let) vyjela – čekala nás dvouhodinová cesta tam a dvouhodinová cesta zpátky. Dle domluvy jsem napsala redaktorce České televize, že vyjíždíme. Odpověď na mou sms jsem si již kvůli řízení nepřečetla. A tak byl pan kameraman při následném telefonátu překvapen, když zjistil, že už nejsme na cestě, ale již před domem, kde bydlí Karolínka s rodinou. Tuto trasu dobře znám, protože tudy často jezdíváme. Děti vzadu blbly – už to pro ně bylo dlouhé. Já ale chtěla, aby byly u předání a viděly, že ne všichni se mají tak dobře, jako se teď máme my. V polovině zpáteční cesty začaly poletovat vločky. Domů jsme dorazili ve 21:30h a šli jsme hned spát. Ráno bylo nasněženo, takže jsme to stihli tak akorát.
Jak proběhlo předání houslí? Bylo to moc milé. Karolínka byla překvapená, protože o našem příjezdu nevěděla. Vyběhla i se sourozenci se zubními kartáčky v puse. 😀
Co byste chtěla vzkázat dalším dárcům? Zjistěte si o tomto projektu víc! Všem ostatním dětem se hodně pomáhá, ale zapomínáme na to, že děti odsouzených to mají o moc těžší, než jaké to mají děti bez rodičů. Je to veliké stigma. Děti za to nemůžou. Nikdo z nás neví, kdy se dostaneme na nějaké scestí. Udržet si morálku je v téhle době náročné. Někdy si lidé myslí, že když ukradnou papíry v práci, tak je to v pořádku, že přece nejsou tak zlí jako ti odsouzení zloději. A ono je to přitom stejné – pořád je to krádež. Ustupme od moralizování a posuzování. Ať si v první řadě každý zamete před vlastním prahem. Soudit přísluší pouze Bohu.
Co byste chtěla vzkázat rodinám a dětem, které mají rodiče ve vězení? Chtěla bych jim říct, aby nad sebou nelámali hůl. Aby si drželi naději, že přestože teď žijí ve velké nepohodě, tak může být lépe. Záleží to jenom na nich. Chtěla bych jim také poradit, aby se soustředili na to, co si o sobě myslí oni sami, a ne na to, co si o nich myslí okolí. Ať to přijetí sebe sama prožívají ve svém srdci a nelžou sami sobě. To je totiž to největší zlo, které si můžeme udělat a škodíme tím sobě i ostatním. Mějme se rádi a mějme rádi i ostatní. Dobra kolem nás je strašně moc, jen to někdy nevidíme. Hledejme ho. Dělejme ho.
sepsala Bláža Kotrsová
fotografie: Canva by genphoto_art
