Ženy ve výkonu trestu ztrácejí svou důstojnost a identitu. Také tím, že jejich možnost dbát o svůj zevnějšek, je omezená. „Ve vězeňském stejnokroji vypadají hrozně, u málokteré si všimnu, že je vlastně hezká,“ píše ve svém zamyšlení naše dobrovolnice Alena Scheinostová, která pravidelně navštěvuje ženskou věznici ve Velkých Přílepech s projektem Příprava na propuštění.
Nedávno jsem se zastavila na debatě, kterou pořádala organizace Gulag.cz. Ta bádá po osudech lidí zavlečených do sovětských lágrů, včetně občanů někdejšího Československa. Tentokrát představili příběhy žen zatčených a vězněných z politických důvodů – třeba i jen proto, že byly manželkami, matkami nebo sestrami politického vězně. Společně jsme předčítali z jejich vzpomínek.
Mezi líčeními násilí, strachu, ponižování a vysilující dřiny se vracel jeden moment, který mi zvláště utkvěl, možná svou zdánlivou banálností, nesouměřitelnou s ostatním utrpením. Byla jím nemožnost dbát o svůj zevnějšek, i se jen dlouhé měsíce a roky zahlédnout v zrcadle. Vytanuly mi pasáže z jiných vězeňských pamětí, zápisků nazvaných „Byly jsme tam taky“, jejichž autorkou je Dagmar Šimková. V roce 1952 ji komunistické soudy jako třiadvacetiletou poslaly na mnoho let za mříže. Vypráví o tom, jak se spoluvězenkyněmi zápasily o zachování své důstojnosti a identity tím, že „šustily hedvábím“: tak říkaly svým improvizovaným snahám o pěstění zevnějšku, i kdyby to mělo být jen „vyžehlení“ mundůru poskládáním pod spací matraci anebo natočení vlasů na prsty a zvýraznění očí ohořelou sirkou.
Myslím na „svoje“ děvčata ve Velkých Přílepech. Ve vězeňském stejnokroji vypadají hrozně, u málokteré si všimnu, že je vlastně hezká. Přesto některé mají nalíčené oči, obarvené šediny, upravené nehty. Ne, u nás žen to zpravidla není věc „parádění“. Je to otázka sebeúcty. Linka tužkou na oči mi prozrazuje, že ta nebo ona odsouzená stojí sama sobě za trochu pozornosti a péče, a to je pro mě vždycky dobrý signál. Porozumíme si totiž, až jí s MVS budeme vyprávět, že stejně jako o tvář může a má pečovat i o svoje srdce, o své vztahy, o svoji duši. Že to stojí za to.
Zastavila jsem se před několika dny v pražském Klubu 2 ryby. Jedna z žen mi pořád byla jaksi povědomá, jméno jsem ale přiřadit nedokázala. Až potom mi kolega Vláďa osvěžil paměť – byla to paní Eva, se kterou jsme se nejméně rok potkávali v Přílepech. V nalíčené, upravené dámě, která vyměnila šedivé „pyžamo“ za růžovou bundu s kožíškem, jsem ji jednoduše nepoznala.
Jsem ráda, že paní Eva „si za to stojí“. A je to lekce i pro mě – pobídnutí starat se s láskou i sama o sebe, abych pak mohla rozdávat druhým. Těch, kdo potřebují naši pomoc, je přece kolem nás pořád tolik.
Autor: Alena Scheinostová
