Ceníme si toho, když nám klienti napíší svůj příběh. Dnes se můžete začíst do příběhu jedné odsouzené maminky a jejích dětí:
Vlastně ani nevím, jak začít. Ale nebudu chodit dlouho kolem horké kaše.
Mám 7 dětí. Nejstarší je 20 let a nejmladšímu chlapečkovi jsou 3 roky. Jsou moje chlouba, můj život a jsem Bohu vděčná za to, že žijí.
Začátek mého uvěznění je ale stál víc bolesti, ponižování, urážek, verbálních i fyzických útoků, než si umím představit a než jsem ochotná si přiznat. Jsou to hlavně oni, kdo prožívají mé věznění velmi intenzivně. Místo pohlazení a pusy na dobrou noc slyší mé „ahojky“ v telefonu, čtou dopisy nebo mě vidí na obrazovce počítače.
Plně si uvědomuji, že na mé děti dopadá moje vlastní nezodpovědnost. Neměla jsem páchat trestnou činnost. A nesu tedy vinu za to, že na ně spolužáci plivou, ničí jim věci, vulgárně je uráží nebo je strkají ze schodů. Ony se bránit moc nemůžou – výsledkem je potom rostoucí zášť, nedůvěra, strach a nechuť chodit do školy, stranění se kolektivu. Kolik chybí k vynechání školní docházky? Kolik chybí tak rozbolavělému človíčkovi k přemýšlení o smrti? Krůček, věřte mi.
Ve vězení jsem se v zoufalství a strachu dostala úplně náhodou k Mezinárodnímu vězeňskému společenství. Nikdy dříve jsem o této organizaci neslyšela, což mě dost překvapuje, protože právě těmto lidem vděčím za „životy“ mých dětí.
Oslovila jsem MVS s prosbou o pomoc. Potřebovaly jsme Anežce a Viktorce ukázat, že nejsou samy. Dokázat jim, že je miluji, i když nemohu být s nimi. Nejspíš je to věkem, ale s určitostí vím, že tyhle dvě cácorky odmítaly cokoliv, co nebylo v jejich pokojíčku, v jejich ulitě. Anežka s Viktorkou se stávaly opakovaně terčem arogance a posměchu.
Díky jejich prarodičům a Mezinárodnímu vězeňskému společenství ale pochopily, že můj trest není jejich ostuda a že se nemusí skrývat před světem a plakat. Pochopily, prožily a poznaly i jiné děti (a že jich je!) které se nachází ve stejné situaci, tedy že mají rodiče ve vězení. A právě tohle vědomí, že v tom nejsou samy, je posílilo a ony se učí nenávistné útoky z okolí odrážet jinak, než útěkem a pláčem.
MVS pozvalo moje děti na Andělský kemp, kde si našly kamarády – spřízněné duše a kde se necítily být vyvrhely, ale dětmi. Už teď se těší na další kemp. S těmito dětmi udržují kontakt a s vedoucími si píšou a telefonují. Mají je rádi a důvěřují jim.
Děkuji vám všem, kdo se podílíte na projektech MVS. Děkuji, že mým i mnohým jiným dětem, které mají rodiče ve vězení dáváte pocit, že jsou chtěné a milované, a že jim pomáháte se postavit na nohy a ukázat jim ten správný směr v životě. Díky vám se mohou zase smát.
odsouzená maminka ve výkonu trestu
jazyková úprava Markéta Krejčí
foto ilustrativní z archivu MVS
