S hercem Janem Horákem, který je zároveň pastoračním asistentem v Roudnici nad Labem, spolupracujeme už mnoho let v rámci programu Vězňova cesta. Tentokrát jsme však vybrali jedno z jeho vlastních divadelních představení a vyrazili společně do jiřické věznice. Ve velké tělocvičně nás trpělivě očekávalo 22 vězňů zvědavých na ztvárnění života sv. Františka touto zvláštní formou – divadlem jednoho herce.
Protože toto „one man show“ je kombinací slova, zpěvu i stepování, bylo třeba zajistit alespoň minimální ozvučnou plochu, aby stepování bylo vůbec slyšet. Když nepomohlo odhrnutí koberce, dozorci velmi ochotně a pohotově sehnali dřevěnou desku a představení mohlo začít.
Málokdo si umí představit, jak náročné je pro jednoho jediného herce udržet pozornost publika po dobu 90 minut. Seděl jsem úplně vzadu, a tak jsem mohl být svědkem toho, že Honza Horák to dokázal! Na tvářích našich diváků se střídal úsměv, vážnost, smích i onen rozpačitý výraz prozrazující skrývané dojetí. Svatý František se dobrovolně a odvážně zřekl bohatství, zamiloval si chudobu, nebál se nebezpečí a dokázal projevovat lásku i nepřátelům.
Když se divadlo chýlilo ke konci, zazněl akordeon doprovázející závěrečnou píseň Františkových chvalozpěvů, které velebí život v jeho rozmanitosti a chválí Boha za vše příjemné i obtížné.
Kdysi už jsem hrál pro vězně v Ruzyni.
Jan Horák, herec a lektor kurzu Vězňova cesta
Na pozornost, souznění a přijetí, jakému se příběhu o sv. Františkovi od nich dostalo, jsem nebyl připravený.
Pak jsem začal navštěvovat vězně pravidelně jako dobrovolník s výukovým programem. Chlapi nechápou, že někomu stojí za to investovat čas a energii do gaunerů. Jsou za ten zájem vděční a vracejí.
Nevýhodou klasické justice je, že trest odnětí svobody spojený s pobytem ve vězení těžko motivuje ke změně, těžko vůbec nějakou změnu nabízí a rozhodně nepřidává na důstojnosti a sebehodnotě, jež jsou pro elementární naději na změnu zásadní. Spíš podpoří v pasivitě a přijetí zákonů džungle.
Někdo by řekl, že investice do trestance je plýtvání penězi daňových poplatníků.
Státy, jako třeba Nový Zéland, které předělávají svou justici z represivní na restorativní, už si vyzkoušely, že z dlouhodobého hlediska se to vyplatí, protože recidiva je daleko menší. ČR v tom smyslu dělá první důležité kroky.
V ČR je v současné době ve výkonu vazby a výkonu odnětí svobody kolem 20 tisíc vězňů, kteří dříve nebo později vyjdou na svobodu. Za mě prostě má smysl se jim teď věnovat. A třeba i divadlem.




Autor: František Míček