Anna Šabatová nedávno prezentovala zaměstnancům Mezinárodního vězeňského společenství své zkušenosti z dlouholeté práce veřejného ochránce práv, ale i vzpomínky z osobních návštěv evropských věznic. Nabízíme rozhovor s touto inspirativní osobností.
Zúčastnila jste se jako přednášející školení naší organizace. Jak jste se zde cítila a jak vnímáte naši práci?
Na školení MVS jsem se cítila opravdu velmi dobře. Lidé mě pěkně neformálně přijali mezi sebe. Začali jsme si hned velmi přirozeně tykat. Účastníci byli milí, otevření a bylo vidět, že je spojuje hlubší pouto společného úsilí pomáhat lidem, kteří uvízli v osidlech spravedlnosti a také v neposlední řadě jejich dětem a dalším blízkým.
Máte zkušenost s vězením, ať už jako ten, kdo měl členy rodiny ve výkonu trestu (vězněný otec, bratr, manžel), ale také kdy jste si odpykala sama ve vězení 2 roky (v Opavě v období 1971 – 1973). Jak na tuto zkušenost vzpomínáte? Jak vás to ovlivnilo?
Přestože vím, že jsem byla zavřena nespravedlivě, nevzpomínám na tu dobu s hořkostí. Myslím, že zkušenost z té doby a pak také zkušenost, kdy jsem měla zavřeného manžela, nebo tatínka, mě spíš pozitivně ovlivnila v dalším životě a také mi umožnila při výkonu některých mých profesních činností v pozdější době být dostatečně empatická k lidem ve věznicích a k jejich životním podmínkám.
Celý život se věnujete lidským právům a bojujete za zachování lidské důstojnosti. Máte dlouholeté zkušenosti s úřadem ombudsmana, konkrétně 12 let v jeho vedení a 6 let také jako jeho zástupce. Jak časté byly stížnosti právě na vězeňství a čeho se týkaly?
Nemám při ruce statistiku, ale nějakým způsobem jsme ročně odhadem vyřídili tak 130-150 podnětů. Týkaly se všeho možného, asi nejčastěji zdravotní péče, byly také žádosti o přeložení do jiné věznice. Dříve, když nebylo zakázáno umístit nekuřáka s kuřákem, tak se stížnosti týkaly i tohoto. Časté byly také stížnosti na ledabylé vyřízení stížnosti v rámci vězení. Někteří si stěžovali na násilí mezi vězni. Ojediněle jsme šetřili i násilí příslušníků vůči vězni. Nejsmutnější bylo, když jsme se zabývali případy sebevražd a měli jsme posoudit, zda se tragickému ukončení života nedalo nějak předejít.
Jak si české vězeňství vede podle vás aktuálně a zlepšilo se v této oblasti něco?
Pokud vezmeme v úvahu delší perspektivu, třeba od roku 1989, tak se změnilo hodně. V naprosté většině případů k lepšímu – jen namátkou: častější možnost návštěv, větší otevřenost věznic, existuje oddělení pro matky s dětmi, ve věznicích pracuje také více profesionálů jako jsou psychologové a sociální pracovníci (i když ne dost). Je poskytována duchovenská péče, navštěvovat vězně mohou i lidé z neziskového sektoru apod. Ale pro další zlepšení zůstává ještě velký prostor – věznice jsou přeplněné, lékařská péče není dostatečná atd.
Byla jste v letech 2008 – 2011 členkou Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT), který spadá pod Radu Evropy a jezdila jste kontrolovat podmínky v evropských věznicích. Jak takové návštěvy probíhají a co vás nejvíce překvapilo na návštěvách věznic?
Ano, návštěvy CPT jsou koncipovány jako návštěvy v jednotlivých státech. Vždy se jedná v rámci toho o navštívení jak věznic, tak psychiatrických nemocnic, policejních stanic nebo také zařízení pro zajištění cizinců. Prostě všech míst, kde jsou lidé, u nichž bylo veřejnou mocí rozhodnuto o zbavení osobní svobody, i když důvody mohou být různé (psychická nemoc, trestný čin a jiné důvody). V rámci takové návštěvy, která trvá týden až dva týdny, podle velikosti země, delegace Výboru navštíví tak 10 až 15 zařízení. Delegace čítá nejméně čtyři členy výboru plus tak dva experty (často lékaři, nebo odborníci na vězeňství) a s nimi organizační podpora pracovníků sekretariátu CPT. Kontroly jsou důkladné, mluví se beze svědků jak s vězni (pacienty), tak s pracovníky zařízení, studuje se dokumentace včetně lékařské. Na konci návštěvy se delegace sejde s politickými představiteli, obvykle ministry – spravedlnosti, vnitra, zdravotnictví a sděluje jim nejzávažnější předběžná zjištění a doporučení, pokud nesnesou odkladu. Poté je v řádu týdnů vypracována podrobná zpráva, kterou schvaluje plénum CPT (47 členů, každá země Rady Evropy má jednoho člena). Zpráva obsahuje zjištění a doporučení, co je potřeba zlepšit. Státy jsou povinny odpovědět na takovou zprávu a těmito doporučeními se řídit, měly by sdělit, jaká opatření ke zlepšení situace přijaly. Upravuje to mezinárodní smlouva, kterou státy podepsaly.
Věznice, v jakých zemích jste navštívila, a co konkrétně vás tam překvapilo (ať už pozitivně, nebo negativně)?
Navštívila jsem věznice ve čtyřech zemích: v Rakousku, Německu, Švýcarsku, a také jsem byla ve věznici na Francouzské Guayaně, což je zámořské území Francie. Je to už mnoho let (víc než 15 let), takže vzpomínky jsou spíše kusé. Budou to jen takové útržky: Na Guayaně byl nejsilnější dojem, že nebyla pro vězně žádná práce. Měli občas nějaké aktivity, ale práci žádnou. Jen občas mohli vypomáhat s rozvážkou jídla a jinými provozními pracemi ve věznici. Velmi si na to stěžovali. Při rozhovorech, které jsme s nimi vedli, to tematizovali snad všichni. Zajímavostí je, že je tam celoročně takové klima, že v oknech nejsou žádná skla. Jsou to jen pravidelné čtvercové otvory. Vězňové mohou být 3 hodiny denně na čerstvém vzduchu, v prostoru (nepříliš velkém), který je částečně zastíněn a částečně je na slunci, tak mohou hrát i nějaké hry a mají tam také sprchu, když chtějí, mohou se vysprchovat. V Rakousku mě pozitivně překvapilo, že ženy mohou po nějaké době trestu chodit na víkendy domů k rodině. Přes týden jsou ve věznici a o víkendu doma s rodinou. Neplatí to úplně pro všechny, ale rozhodně to není žádná výjimka, je to na základě zákona. V žádné z těch čtyř zemí jsem se nesetkala se stejnokroji, lidé tam nosí civilní oblečení. Nikde také nejsou hromadné ložnice. Cely jsou pro jednoho nebo dva, výjimečně tři osoby.
V českých věznicích se nachází kolem 19 tisíc odsouzených. Vězeňství v ČR není zrovna oblíbené téma u politiků, ani ve společnosti. Potýkáme se s velkou délkou trestu, neexistuje dobře nastavená postpenitenciární péče. Je nějaká cesta, jak to zlepšit?
Cesty určitě jsou, není žádná jedna zázračná cesta, ale soubor opatření, která by postupně vedla ke snížení vězeňské populace. Důležité by bylo mnohem více využívat podmínečné propuštění s dohledem a návaznou postpenitenciární péčí, v jejímž rámci by propuštěný člověk dosáhl na bydlení a práci. Možná by bylo rozumné mít nižší trestní sazby, alespoň spodní hranici. Zrušila bych institut recidivy, podle mne je nepotřebný a jen nutí soudce někdy dávat vyšší tresty, než by bylo rozumné, s rozmyslem, ale důsledněji používat náramky, peněžité tresty. Významným faktorem je také robustnější sociální politika. Pamatuji si, že mi jeden policejní důstojník říkal, že když v jednom období pominula krize a klesla nezaměstnanost, tak také viditelně klesla drobná kriminalita.
Poznámka: Po rozhovoru s Annou Šabatovou schválila Poslanecká sněmovna ČR ve třetím čtení novelu trestního zákona. Novela nyní čeká na posouzení Senátu.
Anna Šabatová je česká politička, bývalá ombudsmanka a disidentka. V době normalizace podepsala Chartu 77 a v roce 1986 byla její mluvčí. Za svou činnost byla v roce 1971 odsouzena na tři roky vězení. Po propuštění pokračovala v opozici a vydávala samizdat.
Po roce 1989 působila ve veřejných funkcích – byla zástupkyní a později ombudsmankou (2014–2020). V roce 2020 kandidovala do Senátu. Za obranu lidských práv získala řadu ocenění, včetně Ceny OSN a Řádu T. G. Masaryka. Jejím manželem byl novinář a politik Petr Uhl.
Autor: Jitka Vrbová
Zdroj foto: Facebook Anny Šabatové
