Naše dobrovolnice, Iva Petříčková, krásně popsala svou zkušenost ze Dne s dítětem ve věznici Bělušice. Její článek vydal týdeník Respekt a je tedy k přečtení i na jejich webu:
„Probouzím se, je 4.44 na budíku, nejsem žádný numerolog či vyznavač okultních praktik, ale občas mě nějaké číslo pinkne a řeknu si, jo, to je fajn. Jsme v rodině 4, tak mám tohle číslo nějak podvědomě spojené s tím, že jsme parta a držíme se navzájem. Takže start fajn.
Rychle kafe do termohrnku a už to valím na sraz. Jede se do Bělušic, věznice s ostrahou, 11 kilometrů od Mostu. Za pár hodin to tam vypukne. Když byste šli kolem, tak si ničeho výjimečného nevšimnete, protože se prostě setkalo 12 rodin a děti blbnou, rodiče si povídají, úplně normální setkání o víkendu.
Jenže ono to tak úplně normální není, protože kolem téhle zahrady je ostnatý drát, na dohled jsou strážní věže a 12 tatínků, co s dětmi hrají hry, by každou minutu navíc vyvážilo zlatem. Jsou to chlapi, co sedí, jsou ve výkonu trestu, korektně řečeno. Chlapi, co udělali v životě chybu nebo zkrat, prostě nejeli podle pravidel, a tak se jejich rodina ocitla v situaci, kdy tátové sice jsou, ale vlastně až tak moc nejsou, protože sedí v base.
Normálně mohou děti táty vídat jednou za měsíc, když vše jde dobře, když si rodina může cestu na návštěvu finančně dovolit a odváží se vzít dítě do věznice. Když za nimi děti jedou, tak se návštěva odehrává ve větší místnosti, kde má každá rodina svůj stoleček, na začátku je krátké objetí, kdy se mohou dotýkat. Bohužel pak u stolečku není i z bezpečnostních důvodů povolen styk rukama. A posazení dětí na klín tátovi je úplně v říši snů. Forma návštěvy je tak pro malé děti fakt výzva. A tak to, co se za pár hodin rozjede v Bělušicích na zahradě pro 12 rodin, je jako dar z nebes.
Rodiny se setkají se svým tátou na zahradě, venku, budou mít několik hodin pro sebe, mohou se držet za ruku, povídat si. Za celým formátem setkání stojí křesťanské sociální hnutí Mezinárodní vězeňské společenství. Díky silnému kreditu mají lidé z MVS možnost dojednat s vedením věznice tuto formu návštěvy, říká se jí Den s dítětem. Dneska tu budou celý den lidé z MVS roznášet jídlo, chystat grilovačku a hry a děti z 12 rodin si díky práci dobrovolníků MVS prožijí hezký den. Představte si, jak se ve školce dělá kroužek „co dělá tvůj táta“, „no, táta je ve vězení“. Tohle fakt není lehká partie, co děti v realitě všedních dnů hrají. Tak takový Den s dítětem je miniflastřík na dětskou duši.
Den ubíhá hbitě, je to výbuch krásných emocí, radosti. Těžko popisovat. Díky Bohu za něj! Když jedu domů, přistihuji se, jak se stydím. Když vidím ženy, které jsou furt po boku svých partnerů, přes všechny věci, kterými muži prošli, jak za nimi jedou do věznice, přestože si musí vyslechnout lamentace o zaslepenosti od lidí kolem. Jak přichystají děti do nejhezčího oblečení a projdou dnem bez jediné výčitky směrem k mužům a s úsměvem a vděčností za společný život. Jak se nebojí věřit ve své muže a v to, že vše bude dobré, že zvládnou toto období i návrat mužů, jak jsou odvážné, když vedou děti na návštěvu za táty do věznice, jak se doma samy perou s každodenním provozem rodiny a nejsou v den návštěvy zatrpklé, naštvané.
Hluboce před nimi smekám a říkám si, že inspirace je nám často předkládána od těch, „co něčeho dosáhli“, ale já vidím a cítím srdcem, že tyhle ženy toho dosáhly mnohem víc než lidé z titulky Timesů. Udržely lásku ve vztahu, kde by jiné utekly, udržely laskavost vůči svým mužům, přestože ti je zklamali. Udržely náklonnost dětí ke svým tatínkům, přestože je mohly proklínat. A za to všechno se jim hluboce ukláním a obdivuji je. A pro mě jsou jednoznačný vzor ony.“
sepsala Iva Petříčková
