Petra je už více než půl roku na svobodě. Protože se ale neměla kam vrátit, pomáhaly jí naše mentorky – najít ubytování, zařídit vše potřebné na úřadech, nakupit oblečení. Jak se Petře podařilo najít práci, jak probíhají její návštěvy se syny, kteří žijí u pěstounů a jaké má plány do budoucna? Dozvíte se v následujícím rozhovoru.
Jak dlouho jsi strávila ve věznici?
4 roky a 8 měsíců za majetkovou trestnou činnost.
Jaké jsi měla pocity, když ses ocitla po takové době před branou věznice a jak vypadaly tvoje první hodiny po propuštění?
Přijela pro mě nejlepší kamarádka a čekala na mě hned u vchodu. Byl to krásný pocit, jeli jsme hned do restaurace na jídlo a taky mi koupit nové boty. V prvních dnech musela všechno vyřizovat ona, já jsem byla první týden hrozně zakřiknutá, nevěděla jsem vůbec jak s lidmi komunikovat. Styděla jsem se třeba i v obchodě. Myslela jsem si, že je na mě hned vidět, že jsem přišla z vězení. Cítila jsem se jak z jiného světa. Ten pocit trval asi měsíc. Byl to jen takový vnitřní pocit. Postupem času jsem se nějak adaptovala.
Co tvoje rodina. Nemáš její podporu?
Z rodiny nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Nekomunikují se mnou. Po propuštění jsem musela začít od nuly.
Co bylo nejtěžší v prvních týdnech?
Asi bydlení. Když mě propustili, tak byl pátek, takže jsem na víkend spala u kamarádky. Moc mi pomohly mentorky MVS Lenka a Jana, které mi zařídily bydlení v azylovém domě. Tam jsme se šly v pondělí ubytovat a jsem tam doteď. Je to tam moc fajn. Vlastně takový velký panelák, kde jsou byty. Jsem za to vděčná. Teď mi naštěstí prodloužili smlouvu. Na nájem bych sama ještě asi neměla. Hned po ubytování jsem se pak šla s mentorkou zapsat na Úřad práce, abych měla přiznanou dávku v nezaměstnanosti. Naštěstí jsem ve Světlé pracovala, takže mi dávku vypočítali z platu, který tam činil něco přes 8 tisíc. Brala jsem tedy nejdřív 5 tisíc, pak se to snižovalo. K tomu jsem si našla brigádu.
Bylo těžké najít práci? A byl problém se záznamem v rejstříku trestů?
Nebylo to jednoduché. Kamarádka mi pomáhala s životopisy, které chtějí úplně všude. Posílala jsem je hlavně na pozice jako kuchařka nebo prodavačka. Ve Světlé jsem si totiž udělala tři akreditační kurzy – zahradnice, kadeřnice a kuchařka. Chtěla jsem alespoň využít ten čas tam. Někde se na záznam v rejstříku rovnou ptají při pohovoru, jindy ho chtějí přinést. Já jsem nikdy nelhala, když se mě ptali, ale rovnou šla s pravdou ven. To se mi osvědčilo. Spíše pak byli všichni zvědaví a ptali se, za co jsem seděla. Spíš se jim ulevilo, že to nebylo za násilnou trestnou činnost.
Začala jsem pracovat nejdřív brigádně na pozici security v obchodě. Moc se mi líbila pozice prodavačky v lahůdkách, kam mě vzali, ale já jsem pak dostala strach, že to nezvládnu a nevzala to. Pak jsem mohla nastoupit jako kuchařka, to by mě hodně bavilo, ale v tu samou dobu mi nabídli trvalý pracovní poměr na té security pozici a protože jsem si spočítala, že je to finančně výhodnější, tak jsem tam zůstala. Trochu jsem si vyčítala, že jsem tu kuchařku nevzala, protože to by mě hodně bavilo, ale mám dluhy a každá koruna navíc je pro mě důležitá. Věřím, že časem můžu dělat víc, co mě bude bavit. Je ale svým způsobem paradox, že teď hlídám v obchodě a odhaluji zloděje.
Ve Světlé jsi navštěvovala náš kurz Příprava na propuštění. Co ti to přinášelo?
Byla to hlavně změna a odreagování. Byl to příjemný čas s milými lidmi, kde se dalo řešit hodně věcí, svěřovat se. Chodila jsem tam 3 roky a poznala jsem tam mentorky Lenku a Janu. Teď je s nimi ale úplně jiný kontakt než ve věznici, kde je hodně lidí a nemůže tam být tak intimní atmosféra jako když se potkáme na kafe teď. Jsou skvělé, moc mi pomohly a stále pomáhají. Pomohly mi v začátcích finančně, nakoupily mi třeba zimní oblečení, voláme si a píšeme. Když se týden neozvu, tak mi Jana volá, jestli je všechno v pořádku. Oni o mně ví všechno a já vím, že se na ně můžu spolehnout a kdykoliv obrátit. Beru to už jako přátelství.
„Nedovedeme si představit, jaké mají myšlenky lidé po několika letech ve vězení, nebo jak reagují na lidi a co všechno na svobodě prožívají. Když se svěří, je to vždycky lepší. Můžeme jim nabídnout radu, ale každé rozhodnutí je na nich. Petra je upřímná, nechce nic skrývat, toho si vážím. Bojuje se svými strachy a obavami. Ví, že musí tyto starosti zvládnout, aby mohla žít tak, jak si předsevzala ve vězení. Snažíme se být pro ni oporou, ale nemůžeme za ni vybojovat její život.“ (Lenka Hellerová – mentorka Petry)
Chodíš k nám do Klubu 2 Ryby. Je to pro tebe určitá podpora? Co ti to dává?
Na prvním setkání jsem se hrozně styděla. Je to tam moc fajn. Vyhovuje mi, že jsou si tam všichni rovni. Chodí tam různí lidé, i bezdomovci, ale jsou všichni na jedné lodi. Každý tam může říct, co ho trápí, co prožívá. Je tam také příjemné pohoštění a na závěr se rozdává potravinová pomoc, což je neuvěřitelná pomoc.
Jaké máš plány do nejbližších týdnů nebo měsíců?
Určitě bych si do budoucna chtěla vyřešit insolvenci. Také pokračuje moje setkávání s mými dvěma syny, které vychovává pěstounská rodina. Zatím je mi povolen kontakt jednou za tři měsíce. Vyrůstají u pěstounů, kteří jsou skvělí a kluci se tam mají dobře. S pěstounkou jsme byli v kontaktu i během mého pobytu ve věznici a před propuštěním za mnou byli synové na návštěvě. Nemám zatím v plánu si vzít kluky do péče. Aktuálně mám co dělat sama, abych se uživila a nemám ani vlastní bydlení. Myslím v první řadě na ně a nechci je vytrhnout z jejich prostředí. Pěstouni jsou super a dávají jim maximum. Jsem za ně vděčná. Po pěti letech máme za sebou dvě setkání. Jednou jsme společně byli i v divadle. Pro všechny jsou setkání hodně psychicky náročná. Proto to nechci uspěchat. Kluci vědí o mé minulosti, hlavně ten starší. Říkají mi někdy mami a někdy Petro. Budu ráda, když mi časem pěstounka dovolí, aby u mě třeba kluci přespali na víkend. To je moc fajn představa.
Petra (vpravo) s mentorkou Lenkou, která je jí oporou na svobodě
Autor: Jitka Vrbová
