Nasedáme do auta a pražském
Andělu, abychom prožili den
s vězeňkyněmi ve Světle nad
Sázavou: několik dobrovolnic
Mezinárodního vězeňského
společenství (PFI) a já. Každý
měsíc sem PFI vozí psychickou
vzpruhu i zprávu o Boži lásce.
Společenství s biblickou nalomenou třtinou
v logu jako odkazem na Izajášova slova (42,3)
poskytuje uvězněným a jejich rodinám daleko
více služeb včetně podpory po propuštění
nebo přímluvné modlitby. Při pravidelných
každoměsíčních návštěvách ve třech vybraných
věznicích se střídá kolem čtyřiceti dobrovolníků.
V programu s názvem Příprava na
propuštění a následná péče na svobodě momentálně
pracují zhruba s devadesáti odsouzenými
muži a ženami, kteří o službu projevili
zájem. Dnes nás čeká asi pětadvacet žen
všeho věku a jen málokterá z nich se setkání
účastní poprvé.
„Při setkání si všichni tykáme – jsme pro
vězně takoví ‚profesionální kamarádi‘ a snažíme
se o skutečně otevřené a přímé vztahy,“
vysvětluje Gabriela Kabátová, která se svou
americkou kamarádkou Kelly Prudek před
pěti lety PFI přenesla z USA do Česka. Platí
však několik pravidel, jež chrání bezpečnost
a soukromí dobrovolníků a myslí také na vězně
– kupříkladu se jich neptáme na výši trestu
nebo důvod odsouzení, nechlácholíme, neslibujeme
nereálné. Stejné pokyny míří k těm,
kdo si pod PFI rozhodnou s vězni dopisovat.
Vychovatelka, která na setkání decentně
dozírá, poslouchá jen na půl ucha, napjaté
a utrápené výrazy žen však rychle roztávají:
kdyby nic jiného, je pro ně společenství příjemným
vytržením z vězeňského stereotypu.
Zjevně však přišly právě kvůli náplni tohoto
odpoledne – společné modlitbě, rozhovoru.
„Vítají i takové maličkosti, jako že na ně někdo
mluví mile, oslovuje je jménem,“ podotýká
Gabriela Kabátová.
Na úvod se vzájemně představujeme a každá
se má pokusit říci o někom z přítomných
něco hezkého. Pro leckoho to není snadné.
Minule dostaly zadanou esej k zamyšlení nad
sebou, svým činem, svým pobytem ve výkonu
trestu (do příště to bude „Co se chci ve vězení
naučit“, aby práce na sobě byla kontinuální).
Kdo chce, může ji přečíst veřejně. Monika
předčítá o drogách, krádežích a obrovské finanční
škodě, kterou způsobila. „Chodila jsem
do jednoho obchodu krást několik let. Když
mě konečně chytili, málem mě na místě umlátili,“
dodává potom se směsicí hrdosti a studu.
„A divíš se jim?!“ reaguje Milada, která si
odpykává desetiletý trest, během něhož našla
skutečnou cestu k Bohu a nový životní obzor.
Monika jenom krčí rameny.
„Odsouzení se často soustředí na to, kolik
dostali let, zda to není ‚nějak moc‘, zda budou
moci být podmínečně propuštěni. Ve stejně
nekonkrétním duchu je veden soudní proces
– přestoupil jste ten a ten paragraf, jménem
republiky si půjdete sednout na tolik a tolik
let. Fakt, že někomu ublížili, způsobili mu trápení,
udělali něco špatně, si kolikrát neuvědomují,“
zmiňuje Gabriela Kabátová. Smyslem
činnosti PFI je proto také probudit ve vězních
svědomí. I to je určitá záruka, že svůj čin příště
nebudou opakovat.
„Za to můžou jedině drogy, bez nich bychom
to neudělaly,“ shodují se však prozatím
vězeňkyně. Kvůli drogám je tu překvapivě
mnoho žen. „I když jsme ale fetovaly a kradly,
byl Bůh s námi,“ vyjádří se pak Lenka, když
pokročíme k rozhovorům ve skupinkách nad
velikonočním textem z evangelia. Víra leckteré
z nich působí nekonvenčně, možná jednoduše,
ale jejich upřímnost ve vztahu k Bohu nelze
neobdivovat. „Kryje nám záda a dává nám
novou šanci, abychom žily líp a už ty věci nedělaly,“
navazuje Monika. Modlí se k němu?
„Pořád,“ zní jednohlasá odpověď. Za rodiny
tam venku i za sebe samé. „Modlím se, aby mi
odpustil, co jsem provedla, ale i to, co ještě provedu,
protože chyby budu dělat pořád,“ říká
Lenka.
Dobrovolnice jim přivezly duchovní četbu
a několik výtisků Bible, některé z nich je vděčně
přijímají – PFI může vězně obdarovávat
díky příspěvkům na účet 243511614/0300
nebo věcným darům. Setkání končí, uzavíráme
je modlitbou a vězeňkyně se v průvodu
vracejí do cel. Zase za měsíc.
„Potrestaly jsme se už tím, jak jsme žily,
jak jsme samy sebe srazily na dno – ale když
jsme pak hledaly v tom všem smysl, našly jsme
Boha,“ zní mi ještě v uších Lenčina slova. Jsou
upřímná? Pro tuto chvíli bezesporu ano. Jak
ženy po propuštění obstojí, zůstává otázkou.
Díky „profesionálním kamarádům“ z PFI,
kteří jim budou nablízku, to budou zvládat
lépe – ať už díky doprovodu z vězení po
propuštění, osobní asistenci na úřadech,
pomoci s hledáním práce či bydlení nebo
setkávání v klubu propuštěných Dvě ryby.
Recidiva klientů PFI se pohybuje v jednotkách
procent, na rozdíl od desítek procent
u ostatních vězňů. Nelze pomoci všem, ale nasazení
dobrovolníků a nabídnuté křesťanské
zázemí napomáhá „stůj co stůj zachránit alespoň
některé“.
ALENA SCHEINOSTOVA
Jména vězeňkyň byla s ohledem na jejich soukromí změněna.
Katolický týdeník číslo 15, strana 2
