Moje dospívání
Dětství jsem měla krásné, ráda na něj vzpomínám. V 10-ti letech jsme se stěhovali do menšího města. Škola mě taky docela bavila. Moje nejlepší kamarádka Marcela mě docela ovlivňovala, v dobrém slova smyslu. Učila jsem se s ní, chodila do školy a někdy i za školu. V létě na koupaliště a v zimě bruslit. Ze základní školy jsem šla přímo do práce, protože moji rodiče neměli mnoho peněz, abych šla do učení. Tak jsem šla do škodovky Mladá Boleslav, jako uklízečka. Proto na to období nemám mnoho dobrých vzpomínek. Kamarádky šly do učení, chodily ven a s nimi moje kamarádka Marcela, ale já musela do práce. Každý den vstávat brzy ráno a večer domů. Peníze, co jsem vydělala, jsem odevzdávala domů. Ale byla jsem mladá a chtěla jsem se také pěkně oblékat, chodit do kina a ven. Prostě jako všichni okolo mě. Tak jsem v tu dobu začala krást. Krást proto, abych měla na to, co jsem druhým záviděla. Poprvé mne zavřeli v 19-ti letech. Asi tento zážitek, jít tak brzy do práce a nemít za to nic, mě nejvíc ovlivnil. Od té doby jsem skoro pravidelný host vězení. Kradení je můj velký zlozvyk, kterého se neumím vzdát. Jenže čím jsem starší, tím mě to víc unavuje. Jen nevím, jak se toho zlozvyku zbavit.
Moje dosavadní zkušenost s hodnocením okolí:
Moje okolí se ke mně chová různě, například rodina: máma mi nikdy neodpustí, že stále kradu. Tak jako bratři. Jen máma si nikdy nepřipustí, že ve vězení jsem vlastně i díky ní. Ale přesto mě má ráda. Píše mi, a když se vrátím, půjdu bydlet k ní. Dokonce i bratři se postupem času s mojí minulostí smířili a v poslední době mi píší a těší se na mě.
Mám přítele. Po svém propuštění, bych se s ním ráda konečně usadila. Mám ho ráda. On mě taky. Prý jsem hodná, klidná a on se už postará, abych se už nikdy nevrátila do vězení. Já osobně si myslím, že bych to s ním mohla zvládnout.