Když jsem byla malá, modlili jsme se s mým bráškou k andělíčkovi strážníčkovi, aby ochraňoval naši dušičku, jenže můj bratr měl autonehodu a zemřel před sedmi lety. Dost mě to poznamenalo a letos v létě v květnu těsně před jeho narozeninami jsem měla nehodu. Skákala jsem z okna a naštěstí to skončilo otevřenou zlomeninou a těžkou operací. Ale můj bráška mě zachránil. Podával mi ruku a já jsem ho viděla úplně jako kdyby tam stál. I v nemocnici, když jsem se probouzela z narkozy, tam stál, takže věřím v to, že mě ochraňuje. A když se modlím, tak mluvím na něho. Je to pro mě natolik těžké, že jsem doposud nedokázala jít na jeho hrob, protože si myslím, že by pak už odešel a neochraňoval mne. Nevím, jestli je to bobře nebo špatně, ale doufám, že do budoucna budu mít sílu, abych mohla jít na jeho hrob. Zatím jsem ráda, že to je takhle a že žiju s pocitem, že tu je pořád se mnou.
