První říjnový víkend patřil víkendovému výletu do Brd. Vyrazili na něj vedoucí a šestnáct dětí z pražského Andělského klubu. I když počasí moc nepřálo, výlet se povedl na jedničku. Intenzivní kontakt s dětmi pomohl prohloubit vztahy a posílit důvěru.
Ačkoliv to v pátek odpoledne vypadalo, že parta dětí a dospělých nemá šanci vejít se do přeplněného autobusu, nakonec se všichni dovnitř seskládali a mohli vyrazit směr Brdy. „Copak jste za kroužek?“ zeptala se s úsměvem paní. „My máme rodiče ve vězení“, odpověděla jakoby nic nejmenší účastnice. „Zrovna mi propustili tátu,“ přidala s nadšením novinku další dívka. Spolucestující zůstali lehce zaraženi, s jakou samozřejmostí děti tyto informace pronášejí. Ale stačilo pár slov od mentorů a hned se dozvěděli nejen kdo jsme, ale i proč je třeba se těmto dětem věnovat.
Po hodince cesty přivítala cestovatele domek se zahrádkou, ale hlavně teplé jídlo, na které se všichni hladově vrhli. Venku pršelo, a tak první večer patřil hlavně stolním hrám, nebo povídání.
Další den už počasí vypadalo mnohem slibněji, mrholilo jen drobně a občas, takže se dalo trávit venku mnohem víc času. A to nejen na zahradě, ale i na procházce v lese. Na děti čekala trasa s úkoly a děti tak na jednotlivých stanovištích zkoušely, jak zvládnou spolupráci, strategii, domluvu i rozdělení rolí, kdy starší pomohou mladší a podobně. Některé úkoly si pro nás připravila příroda sama – do cesty nám nastražila třeba rozvodněný potok.
Vyrábění, pečení housek i výlet do podzemí
Mezi oblíbené činnosti patří na víkendech i kempech tradičně workshopy. Pro některé děti bylo opravdu těžké rozhodnout se pro jeden z nich – malování obrázků na plátýnka, vyrábění z korálků, tancování a zpívání, jiné to neřešily a oběhly si jich více. K dispozici byl i koutek se stavebnicemi, kde někteří stavitelé vykouzlili obří města pro roztodivné tvory.
Na častou otázku „Co bude k večeři“ dostaly děti odpověď, co si samy upečou. A skutečně. Odpoledne si totiž děti upletly z těsta vlastní housku nebo rohlík a za chvíli už celou chatu opanovala vůně čerstvého pečiva.
V neděli jsme stihli ještě procházku, ale hlavně pak přesun do Hornického muzea v Příbrami. Od průvodce jsme zjistili, co je to cáchovna, ze které jsme skrz štoly vstoupili do podzemí a projeli se důlním vláčkem 260 m dlouhou Prokopskou štolou, která nás dovedla k ústí jámy Prokop (která má hloubku úctyhodných 1 600 metrů). Málokdo z nás by si tipnul, že je právě asi 90 metrů pod zemí. A protože pod zemí se může stát cokoliv, děti samy společně zkusily vykouzlit permoníky.
Po prohlídce přišel hlad, takže zabalené řízečky chutnaly víc než jindy. Poslední chvíle jsme strávili hrou, v tu chvíli se objevilo sluníčko, které nám pak svítilo na cestu domů. Mohlo nás hřát na tváři, troufám si ale říct, že všechny nás hřál i krásný pocit uvnitř: z toho, že jsme mohli být s kamarády, se kterými jsme se poznali trochu víc. Z toho, že jsme měli čas si v klidu povídat o věcech vážných i nevážných, z toho, že jsme si navzájem mohli věnovat péči, pozornost a respekt. A také snad naději a důvěru ve svět, který k některým z nás nebyl úplně fér. Péče o děti vězněných rodičů pokračuje dále při týdenních setkání v centru Prahy.
Autor: Irena Sládečková, dobrovolnice Andělského klubu v Praze
