Ivana, 11.7.2013
1. Co pro mne znamená omluva? (kdo se mi kdy a za co omluvil, jak jsem omluvu prožívala a přijímala, po jaké omluvě stále toužím)
Dokázat se někomu omluvit je moc důležité a někdy možná i těžká věc. Znamená to, že jsme si uvědomili, co jsme pokazili, komu jsme třeba slovně či jinak ublížili, na něco zapomněli apod. Tím, že se dané osobě omluvíme, uznáme svoji vinu a projevíme i to, že nás to mrzí, že jsme nechtěli, ale třeba v návalu vzteku, špatné nálady jsme řekli něco moc ošklivého i lež v návalu starostí zapomněli na domluvenou schůzku, nebo něco pro někoho zařídit, něco půjčeného vrátit, rozbili nebo poškodili atd. Horšími případy je pak zrada, krádež… Těch situací by se našla celá řada.
Druhá věc ovšem je, zda daná osoba omluvu přijme anebo ne, a zůstane uražená, nebo nazlobená s tím, že nám to nikdy neodpustí ani nezapomene! Pak nás ta daná záležitost mrzí a trápí a ještě mnohem víc. Dá se tím třeba i rozbít manželství, vztah, přátelství. A pak si celý život neseme výčitky, trápíme se a mohou z toho vzniknout i deprese, závislost na lécích, alkoholu, v nejhorším případě to může vyústit až v sebevraždu.
Ale ve většině případů si myslí, že omluva je přijata a vše vysvětleno a napraveno, a život jde dál. Pokud bych měla mluvit o sobě, určitě se mi v životě někdy někdo omlouval a já někomu, ale na nějaký konkrétní důležitý případ si nevzpomínám, resp. nejednalo se o nic velmi závažného – běžné věci, které se v životě stávají. A stejně tak mohu říci, že žádnou omluvu mi nikdo nedluží. I když jeden případ by se našel, ale té osobě už vůbec nevěřím, vím, že se nikdy neomluví, ani jí to nenapadne, že by měla a hlavně – já o to ani nestojím. Ta osoba pro mě už neexistuje. Lhala a zklamala mne. A nejedná se jen o „jedenkrát“ – ale dlouhodobě. Nepřeji si se pomstít, oplatit jí, ztrestat,… je mi už úplně lhostejná. Beru to jako zkušenost, že si příště musím dávat větší pozor a být opatrnější v důvěřování.
- 2. Komu se potřebuji omluvit? (popis situace, která mou omluvu vyžaduje, nebo je možné omluvný dopis přímo napsat, aniž by se odeslal)
Omluvit bych se měla a potřebovala ve dvou případech, ale obávám se, že v prvním případě omluva stačit nebude, a že už se nic napravit nedá; ve druhém případě bych to nazvala spíš vysvětlení s projevem lítosti, a i tam je výsledek velice nejistý.
a) První případ je moje mamka, kterou jsem velice zklamala a ublížila jí a ani nechápu, jak se to vůbec mohlo stát. Nechci psát, co se konkrétně stalo. Je mi to moc líto a stydím se za to. Důvodem je, ale i to, co jsem spáchal a skončila jsem tady ve věznici a další věci z toho plynoucí. Psala jsem jí odsud, ale odepsala mi dost tvrdě (ale pravdivě) a nechce, abych o sobě dávala vědět. A jak jí znám, dost pochybuji, že mi někdy odpustí. Nicméně se o to pokusím, až budu zase na svobodě a budu mít uspořádaný život, alespoň v důležitých bodech – práce, zázemí, splácení dluhů, aby viděla nějaká pozitiva.
b) Druhý případ je můj syn, kterého jsem opustila. Nikoli z důvodu, že bych ho nechtěla a neměla o něj zájem, ale události se seběhly tak, že jsem si ho k sobě vzít nemohla. A po nějaké době odloučení mu jeho otec řekl, že už má svůj život a až bude větší, že mu to vysvětlí. Ale moc bych chtěla, aby věděl, že jsem na něho nezapomněla, že ho mám ráda a myslím na něho. Ale nebyla jsem s ním, když mě potřeboval a hledal! Bohužel je malý – bud mu 13 let a nejspíš bude třeba rada dětského psychologa. Nechtěla bych mu ublížit, už se s tím třeba smířil a já mu vnesu do života zmatek? Ale chtěla bych mu vysvětlit, co se stalo, a aby věděl, že tu jsem, a že chci, aby byl zdravý šťastný a spokojený. A snad jednou, až bude starší, vše pochopí a snad mi i odpustí (?) Ale, i kdyby ne, přeji mu v životě jen to nej, nej – v pozitivním slova smyslu.
Bohužel za chyby se někdy platí vysoká daň!