Je to již 15 let, co tehdy „jen“ Gabriela Kabátová, dnes ředitelka MVS, vstoupila do vězení poprvé. Jak to vnímala, co se jí honilo hlavou a jak to vidí zpětně si můžete přečíst v dnešním článku:
Je to už 15 let, kdy jsem prvně vstoupila do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou a pomáhala s tlumočením pro britského důstojníka Armády Spásy. Zní to bláznivě, ale nějak jsem věděla, že do vězení musím jít, rok jsem s tím v sobě bojovala, a netušila, na které dveře zaklepat. Pak jsem to svěřila kamarádce Kelly, americké misionářce, a do týdne po našem rozhovoru jsem už byla i s Kelly zamčená v ženské věznici, kam ona pravidelně jezdila.
Pamatuji si, že jsem se prvně snažila tlumočit do velmi nespisovné češtiny, abych se tím skupině odsouzených žen ve Světlé víc „přiblížila“. Ohromný nesmysl! Měla jsme spousty překroucených představ, ale pomalu tam začala vznikat přátelství, která trvají do dnes.
Po asi roce jsme od vzniku MVS začali uvažovat o přesahu služby na svobodu. Vězeňkyně Martina byla vysoká, hřmotná a s hlubokým barytonem, který vždycky třásl chodbou. Martina v opilosti zabila člověka, se kterým se prala. Trest měla dlouhý 8,5 roku. Byla před propuštěním, a její hlas duněl ještě víc, když říkala, že je řeznice. Nedovedla jsem si představit, že bych se s Martinou chtěla setkat mimo věznici. Připadala jsem si vedle ní skoro ztracená. Podobných žen, které jsem napřed moc potkat ani nechtěla bylo víc, ale nikdo nebyl tak mohutný a silný. Martina mi posílala dopisy s básničkami (nebyly právě slušné, ale citlivé byly) a já je pravidelně vyzvedávala v boxu na poště a posílala jsem jí do věznice ty nejkrásněji možné obálky, tužtičky, nakupovala jsem XXXXL oblečky a obrovské boty a ona nám pak na skupinkách ve věznici hrála na kytaru a začala se s námi modlit.
Po výstupu chodila Martina do Klubu 2 Ryby pro propuštěné, který jsme mezitím založili. V té době jsem se už žádného klienta nebála, moje zkušenost byla velmi dobrá. V Klubu jsme společně večeřeli, modlili se, četli bibli, diskutovali, zpívali. Bylo tam více lidí, kteří ublížili opravdu zle. Ostatně Klub trvá a pokračujeme ve stejné podobě dodnes.
V chladném březnu 2016 mi Martina volala ze squatu, kde byla se svým přítelem feťákem. Byla nemocná, vypadalo to na virózu, říkala: o mě se neboj, mám životů jako kočka. Věřila jsem jí. Zimu předtím prožila s přítelem ve stanu a chodila na toaletu bosa v noci do lesa. Na Vánoce mi nosila porcelánové figurky, a jiné ozdůbky, které vyhrabávala neznámo kde, byly děsně špinavé, ale moc jsem si jich vážila. Občas potřebovala něco donést a scházely jsme se u Metra Anděl. Skrze ni jsem poznávala skupinu opravdu drsných mladších bezdomovců se špinavými, zlými vlčáky. Martina měla dojem, že jí ta skupinka chrání. Na mě to působilo, že se ti kluci bojí víc než ona.
Než jsem se v onom březnu vrátila po týdnu do Prahy z hor, byla Martina po smrti, která se nikdy moc neobjasnila. Jen pár dní po onom telefonátu. Její přítel zmizel a do klubu se nevrátil.
Pro celý Klub to byl šok a jedno setkání jsme probrečeli. Hřmotná řeznice mi doteď chybí, přemýšlím, co víc, jsem pro ni měla udělat. Zemřela ve chvíli, kdy bylo po xté domluvené bydlení v ubytovně.
Těch osudů si v sobě nesu hodně. Napřed jen z ženských věznic, postupně i mužských. Mám odtud, hodně skvělých kamarádů a mám je moc ráda. U každého nacházím, čeho si mohu vážit. Všichni by chtěli mít hezký život, ale zvorali ho úplně, nebo jim ho zničili v dětství už jiní.
Nám v MVS stačí, když klienti přestanou ubližovat druhým, snažíme se ale, aby neubližovali ani sobě, a jakkoliv to není v naší moci, přeci jen se takové zázraky dějí. I Martina byla náš zázrak, ubližovala svým životním stylem jenom sama sobě, jiným chtěla dělat radost. Změnila se.
Ve věznici je vše vyhrocené, hlasy tam zní jinak, pohledy mají své významy, a každá emoce je mnohem silnější, ta negativní i pozitivní. Co tam prožijete je intenzivní. Na žádné ze stovek skupinových setkání se nedá zapomenout. Každé je jiné, každé je smutné, ale žádné nikdy nebylo beznadějné. Ve vězení je silná i naděje a slovo milost se tam skloňuje ve všech pádech, ať už to pojímáme v jakémkoliv smyslu.
Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka MVS
